Caspar

24.

Tak jsem zase asi po půl roce zpátky a teď snad už na dobro. Pokud to stále ještě někdo čte, tak moc děkuju, máte docela dost velkou trpělivost - já vím, je se mnou práce. xd

Ale už nebudu rušit a užijte si náš oblíbený pár, Caspian ^~^

—

„Nemůžu uvěřit tomu, že sis nevzal peněženku," ušklíbne se Caspar a zakroutí nad společníkem hlavou, když oba zase sedí v autě na parkovišti kousek od nákupního centra.

„Zvykej si. Jednou jsem doma zapomněl i sám sebe v den závěrečný písemky z matiky," mrkne na černovláska, který právě zápasí s bezpečnostním pásem. Adrian se zasměje nad jeho nezdarem a z kapsy od mikiny vytáhne krabičku marlborek. Otevře ji a vyndá z ní cigaretu se zapalovačem. Jednu si přiloží ke rtům a  následně ji zapálí. Mezitím, co pomalu vstřebává chuť cigaret, si položí hlavu na opěradlo sedadla. Po slepu nahmatá tlačítko, kterým pootevře okénko.

Jakmile Caspar ucítí ten známý pach, okamžitě mu to připomene jeho minulý domov. Jak každý den vcházel do toho hrůzostrašného domu, ve kterém se mísily tři různé pachy; cigarety, alkohol a levné mužské voňavky. Jeho táta to jednou nazval bordelem. Caspar byl až moc naivní na to, aby význam slova pochopil. Věděl však, že to nebude zrovna pozitivní a pěkné slovo.

Proto přestane bojovat s pásem a podívá se na zdroj toho odporného pachu. Zkoumá cigaretu v Adrianových ústech, každý jeho pohyb, když ji odklepává, a zkoumá i to, jak vydechuje kouř. Blonďák na sobě cítí Casparův pohled, proto očima spočine na menším chlapci.

„Chceš taky?" usměje se na něj a opět z kapsy vytáhne balíček cigaret. Přisune ruku s krabičkou k černovláskovi a trošku rukou zatřese, aby si jí Caspar všiml.

Místo toho, aby Caspar přijal to, co je mu nabízeno, zakroutí hlavou a povzdychne si: „Neměl bys kouřit." Černovlásek se podívá jinam a nahmatá tlačítko na otevření okna. Nenávidí ten pach.

„Ale prosím tě. Všichni velcí umělci kouřili. Co si tak teď vzpomínám, tak Lennon, McCartney, Jackson a je jich mnohem víc. Ty bys možná znal Van Gogha, ne? Ten chlastal a kouřil jak divej," popotáhne kouř z cigarety, „Jsem prostě umělec."

Caspar se podívá zpátky na stranu řidiče. „Umělec bys byl i bez toho. Nejsem si jistej, kdo ti lidi jsou, ale to, že to dělali oni, neznamená, že ty bys měl taky. To je přece blbost," povídá černovlasý chlapec, aniž mu dojde, že Adriana poučuje. Pro někoho se to může zdát jako malý krůček, jako normální konverzace, ale pro Caspara je to obrovský skok. Nikdy nemohl vyjádřit vlastní názor.

A teď je tady.

S Adrianem.

Cítí se v bezpečí.

Cítí, že může říct, co má na srdci.

A ten pocit je tak uklidňující, ale zároveň tak moc strašidelný.

„Hm...jenže kde pak mám vzít inspiraci? Copak cigarety, ty jsou k ničemu. Většinou jenom na odlehčení. Ale marijána, to je moje inspirace," odklepne si cigaretu a položí si ruku na volant. Je to pravda. Nikdy ho nic nenapadlo bez toho, aby byl pod vlivem nějaké drogy. Naposledy to snad bylo v deseti. Ale od té doby jakoby ani neznal slovo 'nápad'. Proto vždy, když má náladu na psaní, tak jde na svou (teď již i Casparovu) zídku, v jedné ruce sešit a v druhé ruce marijánu. Ještě ho nikdy nezklamala.

„Ale no tak. Myslím, že se tomu jen bráníš. Odkud si myslíš, že se ty nápady berou? Rozhodně to není jen tak z trávy, že? Tomu nemůžeš přece věřit," černovlásek se posune na sedadle snaže se najít lepší polohu. Adrian se na chvilku zamyslí a jemně se usměje.

„Víš, že seš docela chytrej?" zasměje se a pocuchá mu vlasy. Možná je to tak, jak malý chlapec říká. Kluk s cigaretou si vzpomene na chvíli, kdy vzal Caspara na své místo poprvé. Již v té době si říkal, jak je možné, že ho tak náhle přepadla inspirace.

„Jen docela?" urazí se Caspar a otočí se tak, aby byl zádama od Adriana. Ani sám neví, kde se to v něm vzalo. Poslední dny si připadá jako úplně vyměněný a je si téměř jistý, že za to může tenhle až nepřirozeně vysoký a vyhublý mladík.

„No neříkej, že ses nám urazil," Adrian zahodí cigaretu ven z okna a šťouchne Caspara do boku, ten se ošije. Šťouchne ho ještě jednou a tentokrát už to černovlásek nevydrží; začne se smát. Je až moc lechtivý na to, aby to udržel v sobě. Chvilku se jen tak oba smějí. Ani neví proč. Caspar již teď ví, že to bude jedna z těch hezkých a drahocenných vzpomínek, které si lidé tak stráží.

Adrian se nahne přes mrňavého chlapce, aby dosáhnul na pás, s kterým měl předtím Caspar problémy. Popotáhne za něj, řidič přesně ví, jak ho zprovoznit, ale stejně si dává načas. Když se Adrian soustředí na pás, tak se druhému chlapci naslytne příležitost prostudovat každý kousek blonďáčkova obličeje. Jsou od sebe tak tři centimetry. Je snad ještě hezčí z blízka, než z dálky. Caspar si poprvé všímá malých až skoro neviditelných pih na Adrianových tváří.

Najednou však Adrian udělá rychlý pohyb. Během sekundy připne pás, otočí hlavou a jeho rty spočinou na těch Casparových. Je to jen letmá pusa, jako když políbíte kamaráda nebo příbuzného. Ale i tak Caspar cítí chuť marlborek na svých rtech.

Než černovlasý chlapec vůbec vstřebá, co se právě stalo, Adrian už sedí na sedadle připoutaný a zrovna vyjíždí z parkoviště.

Caspar si nenápadně šáhne na rty. Je z toho úplně mimo. Neví, jestli se právě stalo to, co si myslí, že se stalo.

Opravdu ho teď Adrian políbil?

Tváře mu začnou růžovět a celé jeho tělo polije horko, jen když na to pomyslí. Schoulí se do sedačky. Snaží se sebrat odvahu, aby se podíval do prava, kde sedí dobyvatel jeho rtů. Několikrát se zhluboka nadechne. Nakonec se na Adriana rychle podívá, ale z jeho tváře nelze nic vyčíst. Snaží se zpozorovat alespoň nějaký pohyb ať už jeho tváře nebo jeho těla, ale nic. Žádný úsměv, žádné zamračení. Chová se jakoby se nic nestalo. V klidu řídí dál.

A Caspara to vytáčí. Je zmatený. Opravdu se to stalo nebo to bylo jen v jeho fantazii? Rád by se blonďáka zeptal, ale bojí se. Bojí se toho, že odpověď by nebyla taková, jakou by chtěl, po jaké touží.

Je to jako s tou Schrödingerovou kočkou, o které se učili ve škole. Je to padesát na padesát. Nikdy se vlastně nedozvíme, jestli je kočka v krabici mrtvá nebo ne, pokud ji neotevřeme. A přesně tak to má teď Caspar. Dokud se nezeptá, nedozví se to. Odpověď si může jen představit.

A Casparovi to tak vyhovuje.

Odpověď si představuje.

Adrian ho políbil.

Kočka je živá.

Někdy je lepší být optimistický, věřit v to, co chceme. Ale do konce života nás vždycky dožene touha tu krabici otevřít a dozvědět se pravdu.