Caspar

22.

Tahle část byla napsána při čekání na BBMAS, tak se předem omlouvám za nejasnosti. Vše opravím, jen už vás nechci nechávat čekat (pokud někdo čeká).

Užijte si část!

Doufám, že všichni dobře jíte a staráte se o sebe!

***

Caspar jde po chodníku směrem ke svému domu. Jelikož je večer, tak ulice jsou klidné a není tu žádný hluk. I tak se tam objeví sem tam nějaký člověk, který naruší Casparovu samotu. Černovlasý kluk sleduje jak jeho nohy dopadají na betonovou plochu pod ním a přemýšlí zároveň o tom, co řekne doma. Cítí se provinile, že jen tak odešel. Vlastně doslova utekl od života, kterému stejně teď musí čelit. Aby řekl pravdu, nechtělo se mu odejít od Adriana. Přeci jen ho ten okouzlující blonďáček s příšerným smyslem pro humor dokázal přivést na jiné myšlenky. Skoro zapomněl na svého zesnulého otčíma. Skoro zapomněl na svou pozůstalou pěstounku, což mu možná na pár dní udělalo dobře, ale teď zůstal jen pocit viny. Ann se musela potýkat se smrtí svého manžela sama, zatímco on si vylíval srdíčko u Adriana a měl oporu u něj, a navíc jí ještě přidělal starosti kvůli tomu, že se nevrátil domů. Muselo to pro ni být opravdu těžké.

Caspar si povzdychne a začne kopat do kamínku na cestě. Nejdříve je to jen klidné kopání, kterým se snaží uklidnit, ale náhle se to změní v agresivní, když si vzpomene na Filipa ležícího na nemocniční posteli. Tak moc ho štve, že někdo jako Filip, někdo tak moc hodný, milý, talentovaný, musel skončit takhle.  Nebylo to fér.

A Caspar to věděl.

Černovlásek se opře o lampu nedaleko jeho domu a dívá se na chodník osvětlený paprsky světla vycházejících z žárovky. Bojí se jít dovnitř. Bojí se reakce své pěstounky.

Měl jsi to být ty.

Slyší hlas postarší ženy. Zatřepe hlavou, aby vyhnal negativní myšlenky z hlavy, a rozejde se od lampy dál. Udělá jen pár kroků a již stojí u domu. Zjišťuje, že je rozsvíceno. Právě proto se přesune k oknu a podívá se dovnitř. Ann sedí na pohovce zabalená v dece a nepřítomně se dívá na stůl na svůj telefon. Caspar si všimne jejích očí. Již z nich netečou slzy, jsou jen opuchlé a červené. Caspar si všimne, že krása jeho pěstounky je pochroumaná. Její vlasy nejsou tak upravené jako vždycky. Vlastně to vypadá jako by si je dlouho nemyla ani nečesala. Její výraz je prázdný, téměř bez emocí. A její obličej je starší, než kdy byl. Vlastní mnohem více vrásek, než před pár dny.

Casparovi při tomto pohledu puká srdce.

Měl jsi tu pro mě být.

Opět slyší v hlavě hlas. V jeho očích se objeví slzy, které se ihned snaží zahnat, ale moc to nepomáhá. Rychle hledá klíče a tahá za kliku. Běží rychleji, než kdy běžel na tělocviku. Jakmile se ocitne v obývacím pokoji, obejme Ann tak moc pevně jak to jen jde.

„M-Moc se omlouvám. J-Já...mrzí mě to," souká ze sebe černovlásek a pevně ji drží ve svém náručí. Ann rychle obmotá své ruce okolo svého syna a tiskne ho k sobě.

„C-Casy..." šeptne jen postarší žena a vzlykne. Pravda byla taková, že celou tu dobu čekala na telefonát od policie, že Caspar je někde mrtvý. Opravdu se bála toho nejhoršího. Každý den hypnotizovala svůj telefon a nevěděla, co čekat. Proto teď byla nadmíru šťastná, že svého syna vidí před sebou. Živého a zdravého.