Caspar

9.

V tichosti se přesunují jinam. Někam, kde je žádný učitel snad nenajde. O pár ulic dál, do odlehlé čtvrtě, kde Adrian tráví hodně času. Je to místo, kde kouří marihuanu, přemýšlí a nebo hledá inspiraci pro jeho sáhodlouhé dílo. Ironií je, že blonďatý chlapec tu málokdy najde nějakou tu inspiraci, ale teď, když je tu s ním, tak ho napadá spousta věcí. Nakonec si sednou na malou zídku hned vedle parku, kde skoro nikdo není. Caspar je se svým společníkem celý nesvůj, proto začne pohupovat nohama se zrakem upnutým na svých zašpiněných bílých keckách. Adrian to shledá zábavným, dokonce i trochu roztomilým.

„Jmenuju se Adrian," řekne, čímž přeruší ticho, které mezi nimi doposud vládlo. Druhý chlapec se na něj podívá, ale nepřestane z nervozity pohupovat nohama. Na Adrianovém obličeji hraje milý úsměv, který Caspara donutí odkrýt i ten svůj.

„O-Omlouvám se," šeptne Caspar a znovu sklopí pohled k zemi. Začne si hrát s lemem svého trika, protože se stále bojí. Neví, co od záhadného chlapce čekat, ale i tak mu věří. Je to zvláštní. Adrian mu položí ruku na tu jeho, jenž má položenou na zídce, a prstem mu začne jemně hladit klouby, Caspar toto gesto shledá uklidňujícím.

„Nemáš se za co omlouvat, ano? To já. Neměl jsem tak vyjet," povzdychne si a zamračí se. Jednou v životě použije násilí a takhle to dopadne. Velký podíl na tom mělo i to, že v tu dobu byl dlouho bez marihuany.

A tak tam tak sedí, nikdo z nich neřekne ani slovo. Adrian je na povídání moc zaměstnaný svými myšlenkami a Caspar, Caspar se bojí cokoli říct, aby nějak nezničil tenhle vzácný okamžik. Cítí to tak, že tenhle zelenooký chlapec by mohl být jeho potencionálním přítelem.

Víte, někdy lidé s křehkým sebevědomím mají tendenci věřit prvnímu člověku, co je na ně byť jen trošku hodný.

A tohle byl ten případ.

Caspar mu věřil.