Caspar

7.

Caspar se na víkend netěšil. Celý den zavřený v tom ohyzdném pokoji, koho by to bavilo?

Lehne si na nepohodlnou matraci a zadívá se na teď již bíle zabarvenou stěnu, kde se ještě před pár dny tyčily jeho čmáranice. Potichu vzlykne a zaboří hlavu do prachem obaleného polštáře. Jedině ta zeď ho vždycky uklidňovala. Přišel domů a viděl umění, které vždycky tak miloval. Proč matka sakra nechápe, že i on má svoje zájmy jako ona má svoje nechutné cigarety a sex s každým druhým kromě otce?

Už zase brečí. Stírá si slzy o sto šest, ale ty nahrazují další a další. Rozzuřeně praští do bílé matrace a chytne se za hlavu.

„Přestaň brečet! Přestaň brečet!" opakuje si šeptem. Jenže to nepřestává a on je z toho už pomalu zoufalý. Znovu zaboří hlavu do polštáře a nechá breku volný průchod, samozřejmě co nejtišeji. Do jeho pokoje však někdo vrází, tentokrát to není matka dokonce ani otec, je to jeden z jeho sourozenců.

„Archie, co tu děláš?" nenápadně si setře pomalu zasychající slzy z tváře a věnuje mu pohled.

„U-už je to tady zase," šeptne desetiletý kluk a utlumeně vzlykne. Caspar ihned ví, o čem mluví, a poklepe na místo vedle něj.

„Pojď sem," upřesní jeho požadavek. Malý kluk za sebou zavře dveře a utíká ke svému staršímu bratrovi, který již natahuje paže, aby ho obejmul. „Archie, kde jsou sestry?" zeptá se pevně ho drže. Archerovi nejdříve nedojde, že se ho starší bratr na něco ptá, jakmile se však vzpamatuje, tak sebou trhne.

„Co? Jo, jsou ve škole, s něčím pomáhají," jeho hlas je rozklepaný, ale rozhodně je to lepší než když se objevil v pokoji prvně. Caspar si oddychne. Tentokrát to nemusí vidět.

„Půjdu teď dolů, ano?" šeptne Caspar a jakmile to mladší kluk uslyší, škubne sebou a stisk okolo jeho trupu zpevní. Tiše vzlykne do jeho hrudi říkaje tím, že nechce, aby Caspar někam chodil.

„Archie, teď mě poslouchej...Půjdeš do svého pokoje, kde se následně zamkneš, dobře?" mluví co nejklidněji Caspar, ale uvnitř se klepe stejně tak jako jeho mladší bratr. Musí se však o otce postarat dřív, než se vrátí matka z práce. Nedovede si ani představit, jak by vyváděla, kdyby viděla svého manžela válet se na zemi ve zvratcích. Když vzpomene na první moment, kdy se otec opil do němoty a on ve svých sedmi letech nevěděl, co dělat, a jak byl potom zbit, samotnému se mu z toho zvedá žaludek.

Proto teď Archieho pomalu pouští a zvedá se z matrace. Odemkne dveře a nejdřív pustí ven bratra, potom, když uvidí, že Archer splnil to, oč ho žádal, zamíří dolů. Pomalu sejde schody a na zemi ihned spatří otce, jak se snaží zkopnout boty, ale bezúspěšně. Chlapec se zhluboka nadechne a sejde ke starému muži dolů, kde mu následně zuje boty a jednou rukou ho podepře tak, aby ho mohl zvednout.

„Co jsi to zase vyváděl?" šeptne Caspar věda, že se mu žádné odpovědi nedostane. Povzdychne si a pomalu jde s otcem do schodů. Postarší muž mu to nedělá lehčí, když každou chvíli ztrácí balanc. Nakonec schody úspěšně zdolají a místo, aby šli do ložnice, tak zamíří do Casparova pokoje, kde opilce střízlivý mladík pomalu položí na matraci a přikryje ho dekou.

„C-Caspare?" zalkne se otec při oslovení. Chlapec se s překvapením otočí, nebyl zvyklý, že by na něj v tomhle stavu otec mluvil. Proto ze sebe vydá jen tiché "hmm". „J-Jsi v pořádku?" vyhrkne najednou. Casparovi se zvednou chloupky na krku. Jak to myslí? Proč se ptá?

„Ehm..." odmlčí se. Přemýšlí, jestli mu říct pravdu nebo ne. Stejně si to s větší pravděpodobností nebude následující den pamatovat, a tak se rozhodne po dlouhém držení to v sobě pro to říct to nejlepšímu posluchači, kterým je jeho opilý otec. „Nejsem. Rozhodně ne. Je hrozný každý den přijít domů a vidět matku s již desátou cigaretou v puse, jak už si připravuje nějakou záminku mě praštit nebo popálit nebo cokoli jinýho. A ty, jakožto otec, si s prominutím na hovno. Někde lítáš po barech a když už tu jseš, tak zbaběle utečeš, jakmile uvidíš, že má matka v ruce opasek připravený právě na mě. Vždycky se jen ptám, proč? Proč ty piješ? Proč mi vlastní máma ubližuje? Nejhorší na tom je, že se nemám komu vyzpovídat. Každý den musím dělat jakoby nic, jako kdybych byl normální student. A já z toho fakt už magořím. Já-" přeruší ho hlasité chrápání vycházející z úst jeho věrného posluchače. Caspar by se i uchechtl, ale nejde to, místo toho si nervózně prohrábne vlasy. Teď si něco uvědomil.

Nemá přátelé. Až dovrší osmnácti let, nebude mít, kam utéct. Zůstane tady, navždy.