Caspar

25.

Cesta autem proběhne v tichu. Caspar se dívá na krajinu, jak s pohybem auta pomalu mizí, a Adrian se soustředí na řízení. Černovlasý chlapec se stále ještě trochu červená. Nemůže z hlavy vyhnat Adrianovy dlouhé řasy a jeho téměř neviditelné pihy, jak se k němu více a více přibližují. Ještě stále cítí chlapcův horký dech na svých ústech, cítí, jak se mu zvedají chloupky na krku. Všechno je to tak moc živé, ale zároveň tak moc v mlze. Černovlásek se jemně pousměje a letmo si šáhne na rty.

„Co bys řekl na to, kdybych si tě ještě na chvilku ukradl?" zeptá se náhle Adrian a rychle se podívá na spolusedícího. Ten je však ve svém vlastním světě, stále ponořený ve vzpomínkách na svou první pusu. „Caspare?" naléhá blonďák, v tom s sebou volaný škubne a zpozorní.

„Uhm...promiň. Jen jsem...Jen jsem se zamyslel," zakoktá se chlapec a trošku si poposedne jako kdyby mu to snad mohlo pomoct se více soustředit.

„Mluvil jsem o tom, že ještě nepojedeme domu," upřesní Adrian během toho, co odbočí na polní cestu. Caspar se nervózně dívá z okna. Upřímně se mu už nikam nechce. Chce jet domu, pryč od Adriana. Všechno si to v hlavě uspořádat, čehož s blonďákovou přítomností není schopen. Nikdy mu to nemyslí přesně, když je s tímhle vyhublým mladíkem. Ale zároveň se cítí jako kdyby mu to nikdy nemyslelo víc jasněji. Sám nechápe, jak přesně se cítí. Jeho přítomnost je mu tak přirozená, ale zároveň tak moc cizí. Jedno ale ví jistě. Kdykoli je Adrian poblíž, je upřímný. A to nejen k Adrianovi, ale také - a to hlavně - sám k sobě. Každopádně z této situace není úniku, z auta jaksi vyskočit nemůže, a i kdyby se mu to povedlo, tak uprostřed noci, uprostřed ničeho toho moc nezmůže. Takže se nechá vézt až na místo.

„Je to moje oblíbený místo, tak snad se ti to bude taky líbit," usměje se Adrian a ubere plyn. Následně auto úplně zastaví. Adrian se odpoutá a z vozu vystoupí. Rychle přeběhne na druhou stranu, aby otevřel druhému chlapci dveře. Černovlásek taky opustí vozidlo a podívá se okolo. Stojí přímo u řeky. Hned za ní je vidět osvětlené město. Caspar se trošku ošije, díky vodě je tu celkem studený vítr.

„Pojď sem," ozve se najednou za jeho zády. Caspar se otočí a poslušně jde za Adrianem. Černovlasý mladík se objímá oběma rukama, aby se alespoň trošku zahřál. Vidí otevřený kufr, ve kterém sedí jeho společník. Adrian poklepe na místo vedle sebe. Zmrzlý chlapec se přiloudá k autu a opatrně si sedne. Blonďák se přisune blíže k rozklepanému černovláskovi tak, že se dotýkají rukama a nohama. Caspar již dále nedokáže rozlišit, jestli se klepe zimou nebo tím, že dobyvatel jeho rtů je tak blízko. Trošku se odsune, aby nebyli tak namáčknutí, ale Adrian ho jednou rukou obejme a přitáhne si ho blíže k sobě. „Musíš to vedle mě vydržet, pokud nechceš umrznout. Nemám tolik dek," řekne Adrian a v tu chvíli černovlásek ucítí huňatou látku na svých zádech. Blonďáček poté ještě vytáhne jednu přikrývku a rozloží ji tak, aby zakrývala nohy obou dvou.

„Je ti pořád zima?" zeptá se ustaraně Adrian a podívá se na menšího chlapce. Ten jen zavrtí hlavou, odmítaje se podívat do tváře druhého chlapce. Jsou si až moc blízko. Kdyby jen otočil hlavu, mohli by se zase dotknout rty. Černovlásek jemně zatřese hlavou, aby vyhnal tyto myšlenky z hlavy. Proč ho vždycky, když je s Adrianem, napadají tak absurdní věci?

Adrian se rukou natáhne do rohu kufru a vytáhne malou přenosnou chladničku. Vytáhne z ní dvě piva v plechovce a jedno nabídne Casparovi. Ten se k tomu však nemá. Stejně tak jako nasnáší cigarety, tak nesnáší i alkohol. Vždy si s ním spojí jen opilého pasivního otce, který se místo toho, aby byl se svými dětmi, stýkal s pochybnými existencemi v hospodách.

„No tak, jedno pivo tě nezabije. Garantuju ti, že tady ti bude chutnat. A navíc, je to něco jako rituál pro mě. Takže se hezky budeš účastnit, jinak si mi nepřej. Hm?" pobídne ho Adrian a mezitím si usrkne trošku toho svého. Caspar si není jistý, ale blonďáčkovi věří. Navíc nechce, aby se s ním vysoký chlapec přestal bavit jen kvůli jednomu odmítnutému pivu. Rozhodne se tedy přijimout. Jeho prsty jemně přejedou po prstech vyššího chlapce. Caspar se zaskočeně odtáhne a napije se již otevřeného piva. Však místo, aby se jen decentně napil, do sebe hodí polovinu plechovky.

„Nespěchej tolik. Bude tě bolet hlava," řekne starostlivě Adrian. Jeho ruka putuje pod přikrývkou až na chlapcova záda a jemně po nich přejede. Caspar je celý napjatý, připadá si jako by jeho tělo zmrzlo a on všechno sledoval jen z velké dálky. Navíc ještě cítí alkohol v puse. Nechápe, jak to někomu může chutnat. „Chutná ti to pivo?" zeptá se náhle Adrian jako kdyby snad četl jeho myšlenky.

„Ne...nebo takhle. Je to takový bez chuti. Jakože je to něco, co mi nevadí, ale nijak zvlášť bych si to nedával," odpoví na otázku a sám sobě se diví, že se nezakoktal. Nenápadně se podívá Adrianovým směrem. Snaží se vyčíst chlapcovu reakci. Stále si ještě není jistý vyjadřováním svého názoru. Ve škole se ho na jeho názor nikdo neptal, kamarády neměl a rodinu to nezajímalo. Pomalu ani neví, co se pod spojením "svůj názor" schovává. Ale snaží se, protože Adrian je k němu upřímný. Nebo alespoň tomu Caspar věří. Tak by mu měl tuto laskavost oplatit. A navíc, už jednou ho blonďák žádal o to, aby se mu více otevřel. I když se tohle možná nezdá jako velká věc, černovlásek to bere jinak. Někdy si člověk ani nevšimne, jak moc se mění v přítomnosti jiných lidí, ale Caspar ano. Byl tak dlouho uzavřený do sebe, celý svůj život strávil jen ve své hlavě, tímpádem sebe zná víc, než kdokoli jiný. Jenže teď, teď už si sám sebou jistý není. Je tak moc jiný.

„Proč jsi tak vystrašenej?" ozve se pobaveně Adrian a ruku, kterou měl do teď na chlapcových zádech, posune o trochu výš, na jeho hlavu a pocuchá mu vlasy. Černovlásek se vzpřímí, aby se ještě více ponořil do Adrianového doteku. Neví, proč je takový. Připadá si jako kdyby nad svým tělem již neměl kontrolu. Nakonec vyšší chlapec odtáhne svou ruku a oběma rukama obejme pivo. Tentokrát je to on, kdo je vážný. Hraje si s otvírákem na plechovce a snaží se v hlavě srovnat smysluplnou větu. Nakonec se rozhodne pro tu nejjednodušší otázku.

„Jsi v pořádku?" řekne tónem, který od něj ještě Caspar neslyšel. Ví, na co naráží, ale neví, jak má odpovědět. Co mu říct? „Já jenom, víš. S tím vším, co se teďka dělo. A takhle prostě," upřesní ještě Adrian. Nechce však vyjmenovávat přesné události, protože tuší, že by to otazovanému nebylo příjemné. Koutkem oka se podívá na smutného chlapce. Cítí, že by měl ještě něco říct, ale nechává mu prostor.

Caspar již není napjatý Adrianovou přítomností, ale není ani uvolněný. Necítí se dobře. Cítí, jak se mu svírá žaludek. Cítí, jak po jeho zádech stéká kapka potu, i když v téhle zimě by se potil jen blázen. Ptá se ho Adrian kvůli tomu, že si něčeho všiml? Nebo je to jen ze starostlivosti? Preventivně? Provinile se kouká na své rukávy a v rukou pevně mačká plechovku. Snažil se na to nemyslet od té doby, lhal i sám sobě. Jenže teď? Teď to všechno vyplave na povrch.

Caspar se neumí vyhýbat otázkám, neumí ani lhát. Proto do sebe kopne druhou polovinu piva. Zadívá se na své ruce zahalené dlouhými rukávy od zimní bundy a povzdychne si. To, co pod nimi skrývá ještě nikomu neukázal.

„Adriane," osloví ho vážně Caspar. Volaný pomalu otočí hlavu k druhému chlapci a zamračí se. Nikdy nebyl zvyklý na takovýhle tón, ne od Caspara. Pomalu ho ani nikdy neoslovoval jeho jménem, proto již cítí, že je něco špatně. „Kdybych...Kdybych ti řekl, že mám noční můry, že každou noc prožívám peklo, že každou noc sním o mojí matce, jak mě bije a také o tobě," vydechne Caspar a nespouští oči ze svých rukávů. Nedokáže se na něj podívat, nedokáže mu to říct do očí.

„O mně?"

„Kdybych ti řekl, že se mi zdá o tom, jak mi ubližuješ a následně mě opouštíš, změnilo by to mezi náma něco?" dokončí větu Caspar a jemně přejede po svých rukávech. „A kdybych ti řekl, že někdy, ale jenom někdy, už to teda moc nedělám, dělám tohle?" Vyhrne si jeden rukáva a odhalí tak svou bílou pokožku, která je na zápěstích znetvořena malými jizvami a na předloktí jsou malé tečky od kružítka.

Máme mnoho přetvářek, je mnoho já, máme mnoho charakterů. Záleží jen na tom, s kým zrovna jsme. Proto si Adrian nikdy nevšiml, a Caspar, aniž by chtěl, všechno skrýval.