Caspar

23.

Děkuju za takový ohlas, i když jsem dlouho nepřidala žádný díl!
Abych řekla pravdu, ani teď se mi do toho moc nechtělo. Ale vzhledem k okolnostem, které se před čtyřmi dny staly, jsem se snažila rozptýlit a vzniklo z toho tohle.

Každopádně přeji pěkné čtení
a
Veselé Vánoce!

Ještě bych chtěla dodat to, abyste v sobě nedrželi svoje problémy, buďte jednou sobečtí a řekněte o nich kamarádům, rodině nebo i někomu cizímu, hlavně vypusťte ten stres, nikdy není dobré to v sobě držet moc dlouho.
A pamatujte, že svět je velký a je tu místa pro každého dost, tak se držte, jak nejdéle můžete.

Rest In Peace, my sunshine.
And thank you.

—

Caspar sedí v pokoji na posteli a pozoruje druhého chlapce, jak nervózně přešlapuje na místě. Po náročném přemlouvání Ann, že nevadí, že budou muset spát spolu, konečně skončili v pokoji. Ann nejdříve nabízela, že přespí na pohovce v obývacím pokoji, to však oba chlapci jako správní gentlemeni razantně zamítli a začali se hádat o to, kdo kde bude spát. Nakonec se však všichni shodli na tom, že se do zítřejšího dne musí posilnit dobrým spánkem, a tak přišli s nápadem, že kluci mohou spát spolu. Casparova postel nebyla zase tak velká, ale vystačí pro oba, i když to možná bude chvilkami nepříjemné.

Adrian prsty přejede přes desku stolu a zamračí se. Otočí se ke Casparovi a povzdychne si.

„Máš to tu hrozně smutný. Chtělo by to nějakou výzdobu. Až bude někdy čas, tak to tu spolu oblepíme, pokud ti to nebude vadit," usměje se Adrian a rozplácne se na postel. Hlavu nakloní tak, aby na mladšího chlapce lépe viděl.

„Čím bys to chtěl vyzdobit?" zeptá se Caspar a rozhlédne se po pokoji. Do této chvíle mu to vůbec smutné nepřipadalo. Přeci jen nikdy neměl takový komfort jako má teď. Zdálo se mu to tam naopak přplněné. Stůl, skříň, židle, noční stolek, na jeho vkus velká postel a koš na prádlo. Ale teď, jak se na to tak dívá, mu to vskutku připadá ochuzené. Chápe, co tím Adrian myslí. Nejde o nábytek, ale o tu energii, co z tohoto pokoje vyzařuje.

„Tvůj pokoj by měl vyjadřovat tvoji osobnost, měly by tu být vidět tvoje zájmy...Nejde o to, čím bych to chtěl vyzdobit já. Jde o to, aby ses tu cítil dobře. Přemýšlej o tom jako o dalším druhu umění," řekne Adrian a přetočí se na bok, jelikož ho jeho dočasná pozice začne iritovat.

„Co myslíš, že vyjadřuje moji osobnost?" zeptá se černovlásek znovu a zamyslí se. Nikdy o své osobnosti nepřemýšlel.

„Nevím...můžeš si sem dát, co chceš. Od svých oblíbených citátů, přes tvoje oblíbené hudební interpety, až po fotky s kámošema. Prostě cokoliv." Adrian na chvilku zavře oči a usměje se nad vůní přikrývek.

Černovláskova nálada najednou klesne, když ve své paměti nenachází ani jeden citát, ani jednu fotku s nějakými kamarády. Začne přemýšlet nad tím, jestli se tenhle poloprázdný pokoj k němu nehodí nejvíc.

Adrian otevře oči, jelikož druhý chlapec dlouhou dobu nic neříká. Okamžitě si všimne zklamaného výrazu na Casparově tváři. Najde jeho ruku a jemně po ní přejede.

„Co se děje?" šeptne milým hlasem a jeho oči se rozšíří. Už dlouho předtím Adrian poznal, že Caspar je jiný, než všichni ostatní. Je o mnohem víc citlivější a křehčí, není divu kvůli předešlým událostem. Mrzí ho, že o sobě černovlásek opravdu moc pochybuje, přitom je ten nejúžasnější člověk na světě.