Caspar

19.

„Kdo je ten chlapec, který každý den stepuje před naším domem?" prolomí ticho postarší muž s šedinami protkanými s černými pramínky vlasů, zvedne hlavu od svého plátna a pohled mu sklouzne na mladého chlapce stojícího před ním. Je zahleděný do svého vlastního plátna, na které však ještě nenanesl žádnou barvu. Zatím se na něj jen zamyšleně dívá, má tolik nápadů, ale žádný si podle něj nezaslouží být zrealizován. „Halo?" ozve se pobaveným hlasem a Caspar sebou mírně škubne. Odtrhne pohled od plátna a očima spočine na Filipovi.

„Promiň, co jsi říkal?" šeptne Caspar a věnuje mu malinký úsměv. Muž si povzdechne, zakroutí hlavou a vydá ze sebe krátký smích. Připadá mu tak podobný jemu samému, vždycky se při malování obrazu dokázal odpojit od světa, jakoby se snad vpil do samotného plátna.

Filip pomalu odloží štětec vedle staré dřevěné palety barev a míří si to k umyvadlu, aby si mohl umýt své ruce od zaslých barev. Mezitím však Casparovi zopakuje otázku, kterou předtím položil: „Mluvil jsem o tom klukovi, který tu každé ráno stepuje před prahem. Mohl bys ho taky někdy pozvat dovnitř. Vždycky tam mrzne už od šesti. Kdo to je?"

Stařík otáčí kohoutkem, aby zapnul vodu, a přitom si do ruky bere mýdlo. Začne si pomalu drhnout barvu z prstů, zatímco Caspar tam stojí jako opařený. Nevěděl, že Adrian je tam již takto brzy. Kdyby to věděl, chodil by do školy dřív, aby tam blonďáček nemusel tak dlouho mrznout. Sice je jaro, ale rána bývají opravdu chladná. V mysli mu vytane jedna otázka - Proč? Proč sem chodí tak brzo? Caspar chodí ven každý den ve stejný čas, tak proč tu být již hodinu a půl předtím? „Už mě zase nevnímáš?" přeruší tok jeho myšlenek Filip, který si utírá mokré ruce do své barvami zašpiněné zástěry, kterou má vždy na sobě, když maluje.

„Oh, promiň...J-Je to kamarád, asi," pípne nejistě a zadívá se na své prsty, s kterými si opět začne hrát. Ihned si vzpomíná na Adriana, který ho jednou upozorňoval na jeho zlozvyk, který dělá vždy, když je nervózní. Caspar byl v té chvíli vystrašený z toho, že je na něm něco špatně, i když to byla taková banalita. Ale Adrian ho uklidnil a řekl mu, že jemu to připadá opravdu roztomilé. Caspar se tehdy červenal a to bylo přesně to, co dělá i teď.

Přestane si hrát s prsty a zatřese hlavou ve snaze se zbavit té hezké, ale bolestivé vzpomínky.

„Proč ho nepozveš k nám? Moc rád bych se s ním seznámil. Vypadá jako milý chlapec," usměje se na něj Filip a začne sbírat potřeby, které používal, aby je uklidil na správné místo.

„N-Nemyslím si, že je to dobrý nápad," zašeptá Caspar a se sklopeným pohledem se dívá na špičky svých modrých plátěných bot.

„Proč ne? Chtěl bych poznat tvé kamarády. Nikdy si sem nikoho nevodíš. Víš, doufám, že to máš povolené, že ano?" Filip si klekne a natáhne ruku, aby otevřel skříňku, do které začne skládat palety a kelímky.

„Moc jich nemám," řekne popravdě černovlasý chlapec a podrbe se na zátylku. „Vlastně žádného," dodá a opatrně se podívá na svého otčíma.

„Ale máš alespoň jeho, nebo snad ne? Je lepší mít jednoho opravdového, než miliony falešných," podívá se na něj zpoza dvířek od skříňky a trošku se usměje.

„Ani nevím," povzdechne si Caspar. „Podrazil mě. Řekl všem moje tajemství, i když slíbil, že to neudělá," Casparovi se do očí nahrnou slzy, ale snaží se je zadržet. Už dál nechce brečet kvůli Adrianovi. Brečel už dost a na muže až moc. Jeho otec mu vždy říkal, že správní muži nebrečí, že to je projev slabosti a tak se opravdu vždy snažil zadržet slzy. A když se mu to někdy nepovedlo, byl na sebe naštvaný.

„Casy," šeptne Filip a zvedne se zpátky na nohy zavíraje dveře od skříňky. Přiblíží se k černovlasému chlapci a zadívá se mu do očí. „Hodně pro tebe znamená, že ano? Jinak by tě to tolik netrápilo. Ano, udělal chybu, ale to i každý jiný člověk. Dělá to člověka člověkem. Pokud ho nechceš ztratit a rád bys s ním strávil víc času, tak bys mu měl dát druhou šanci. Jedním z umění života je schopnost odpouštět."

„O-Opravdu?" vzlykne Caspar, stále si opakuje v hlavě, aby hlavně nebrečel. Nechce svou slabostí zklamat ani Filipa, ani svého otce, ani sám sebe.

Muž přikývne a své ruce obmotá okolo ramen Caspara. „Nedrž to v sobě, Caspare," šeptne mu do ucha a mladý chlapec překvapením zamrká. „Není to nic špatného, když člověk brečí. Je v tom síla, ten, kdo brečí před lidmi, je podle mě statečný člověk. Protože se za své city nestydí, je se svými city upřímný." Pohladí ho po vlasech a to je pro Caspara jako zmáčknutí spouště. Sklepem se rozezní vzlyky tlumené Filipovým hrudníkem. Chlapec své ruce, které měl do teď svěšené podél těla, obmotá okolo pasu svého otčíma a svůj obličej zaboří hlouběji do jeho hrudníku.

Chvíli tam tak stojí v objetí a Filip je tak strašně rád, že se mu Caspar konečně otevřel víc. Do této chvíle byl uzavřený do sebe, mluvili spolu jen málo a to většinou jen o uměleckých technikách nebo o známkách ze školy. Většinou se jim Caspar vyhýbal, nikdy nemluvil o své minulosti a oni na něj netlačili. Teď však Filip cítí, že se prolomily ledy, že se mu konečně alespoň trochu přiblížil.

Když se mladý chlapec uklidní, odtáhne se, promne si oči a setře si slzy z tváří. „M-Měl bych mu dát druhou šanci?"

„Je to jen na tobě, ale pokud pro tebe byl a je speciální, tak bych ti radil, abys mu tu druhou šanci dal. Protože takových lidí v životě potkáš málo, a když už je potkáš, tak by ses jich měl držet jako klíště," usměje se na něj a rozcuchá mu černé objemné vlasy.

„Děkuju, File," pípne a sklopí pohled zpátky k zemi.

Caspar si pomalu začal uvědomovat, že na tom, co mu Filip řekl něco je. Je pro něj však Adrian speciální? Je pro něj i někdo jiný speciální? Samozřejmě, jeho sourozenci. Ale je pro něj speciální i Filip nebo Ann? Caspara pohltilo takových otázek.

***

V tu chvíli netušil, že chvilky strávené s jedním konkrétním člověkem, jsou jedny z posledních.

(Takový menší spoiler k další kapitole.)