Caspar

26.

Oba chlapci tiše sedí. Jeden z nich s očima přikovanýma na předloktí toho druhého, který je zase zahleděný někam do dáli. Neodváží se podívat na výraz vyššího kluk, nečeká nic jiného, než znechucení či zklamání. Ví, že to, co dělá, není správné. Cítí se jako blázen. Tak dlouho utíkal od bolesti způsobené matkou, až mu nakonec chybí. Jaký to pěkný paradox. Caspar by se i uchechtl, kdyby se jednalo o jiný druh situace.

Najednou na svých rukou ucítí studené dlouhé prsty. Přejíždí po malých rankách, které se již hojí, ale stále jsou dosti viditelné. Caspar je znechucený sám sebou, ale v tu chvíli, kdy ho přepadne pocit, že na jeho pokožce něco chybí, se nad ničím nezamýšlí a prostě jedná. Nedokáže to zastavit.

Adrian stále zkoumá jeho ruku jako kdyby se snažil svým pohledem zničit všechny nedokonalosti na jeho těle, ale nedaří se mu to.

„Casey..." vydechne Adrian. Caspar sebou mírně škubne, ale odmítá se setkat s obličejem druhého chlapce. Bojí se jeho reakce, nejradši by se vrátil o pár minut zpátky a nikdy by mu neřekl o téhle své nehezké části, kterou se tak dlouho snažil skrývat.

Proč něco takového vlastně vůbec vypustil z úst?

Možná to byl ten Adrianův milý pohled, který ho donutil sundat svou masku, aby ji vzápětí nahradil pravdou. Jenže je opravdu pravda lepší než lež?

Odpověď na tuhle otázku sedí právě teď před ním. Kdyby Caspar jen trošinku otočil hlavu, hned by z výrazu druhého chlapce vyčetl odpověď. Hned by věděl, zda litovat své upřímnosti či nikoli.

„Casey..." Adrian se zmůže jen na volání jeho jména. Jakoby se snad snažil zavolat na chlapce uvězněného v černovláskově těle. Jakoby se snažil najít toho trošku stydlivého kluk, kterého dělaly šťástným třeba i jen maličkosti, který měl sice nešťastnou minulost, ale přítomnost (a později i boudoucnost) měla být jiná, krásná a růžová. Ale všechna jeho zoufalá volání jsou bez odezvy.

Když tedy nefungují slova, zkouší činy. Jednu ruku přiloží opatrně a s šetrností k tváři druhého chlapce; nechce ho vyděsit žádnými zběsilými pohyby jako při jejich třetím setkání, kdy ho chtěl pohladit, ale Caspar se odtáhl mysle si, že mu chce ublížit. Teď se tomu však druhý chlapec nebrání a tak se Adrianova ruka dotýká Casparovy tváře. Černovlásek cítí teplo cizí ruky, chtěl by se do dotyku opřít, ale stále ho svírá pocit beznaděje a nejistoty.

„Caspare, podívej se na mě," prosí Adrian, ale Caspar odmítá. Nemůže se na něj podívat. Nejde to. V jeho očích se začnou tvořit slzy, nechce brečet, ale tělu neporučí a tak mu po chvilce stéká první slza po tváři. Adrian jemně přejede palcem po jeho kůži, od roztomilého nosu až po malé uši zakryté prameny hustých černých vlasů.

„Nemusíš se na mě dívat, jestli nechceš," řekne nakonec Adrian a těžce vzdychne.

„Abych ti řekl pravdu, tak nevím, jak mám reagovat, nevím, co mám dělat. Nemůžu říct, že rozumím tomu, proč si něco takovýho děláš, ale to ty asi taky ne?" Vyzní to spíše jako otázka, než jako oznámení a tak Caspar mírně - ale opravdu jen mírně - kývne. Chybí mu bolest? To ano, ale je to jen tento důvod nebo je jich víc? Kdo ví. „I když toho moc nevím o ničem z těchto věcí, důležitý je najít řešení. A na hledání řešení je lepší když nás je víc. Takže já ti slibuju, že se z toho dostaneme. Společně. Jasný?"

Černovlásek začne nekontrolovatelně brečet. Důvodem jeho pláče však již není strach z Adrianovy reakce, ale spíše obrovská úleva a překvapení z takovéto podpory. Caspar nechápe, jak někdo jako Adrian může být tak hodný a trpělivý. Vždycky se cítil jako jeho přítěž. Vždycky s ním sdílel své problémy, o které se blonďatý chlapec vůbec nemusel zajímat. Čekal, že se na něj už vykašle a nikdy s ním nepromluví. Ale takovou reakci nečekal i v těch nejhezčích snech.

Adrian rychle obmotá ruce okolo těla druhého kluka a pevně ho přitiskne k sobě. Nikdy necítil takovou potřebu někoho takhle chránit. Nikdy se o nikoho takhle moc nestrachoval. Nejvíce se bojí však toho, že nebude moct tomuto roztomilému klukovi schopen pomoct. Jelikož tohle není boj proti nějakému fyzickému nebezpečí. Nikdo Casparovi neubližuje. Adrian tak nemůže nikoho praštit, vylít si na něm vztek a utnout tak jednoduše černovláskovu bolest. Ne. Tohle je boj uvnitř Casparova těla, kam se nemůže dostat. A právě to ho strašně frustruje.

Jediné, co teď Adrian může dělat, je obejmout Casparovu bolest. Přinést Casparovi podporu. A v neposlední řadě ukázat mu, jak milovat sám sebe.