Caspar

13.

Caspar chodí stále do té samé školy, každý den ve škole probíhá stejně jako probíhaly dny předtím s tím rozdílem, že už se nemusí bát chodit zpátky domů. Už se nemusí starat o opilého otce. Jediné, čeho se teď bojí, je, aby v dětském domově byli všichni jeho sourozenci, když se vrátí. V jakýkoli den si pro ně mohou přijít pěstouni a rozdělit tak jeho rodinu, proto každý den spěchá zpátky, aby se ujistil, že jsou tam všichni.

Přece jenom se ve škole něco změnilo; požádal o přeložení z třídy pana Lestera, jelikož se nemohl dívat na jeho tvář bez toho, aby si nevzpomněl, jak moc mu jeho syn ublížil. To ho opravdu hodně trápí, je jiný, než byl předtím. Tentokrát je, ačkoli byste řekli, že už to víc ani nejde, ještě uzavřenější a často sám sobě ubližuje. Není to však všechno jen kvůli Adrianovi. Jakmile nemá někde modřinu nebo jiné zranění, připadá si divně. Ať už se to zdá jakkoliv šílené, potřebuje si ubližovat.

Nejhorší to je, když nastane pondělí. Vzpomíná na Adriana a na to, že by se s ním měl sejít opět na té zídce. Tak moc mu Adrian chybí, ale zároveň ho tak moc nenávidí. Adrianova zrada ho bolí víc, jak jakákoli jiná fyzická bolest, kterou mu kdy způsobila matka. Nechápe, jak je to možné, ale je to tak. Už zase si přejíždí ostrým kovovým předmětem přes své až nezdravě bledé zápěstí, které se mu ihned trochu zbarvuje do červena. Neví, proč si to dělá. Nepociťuje z toho potěšení, ani únik z reality, jako většina lidí, jen je na bolest a na modřiny natolik zvyklý, že si nedokáže představit život bez nich.

—

Adrian v druhé části města přemýšlí, jak vše dát do pořádku. Svému otci řekl o Casparově rodině pod podmínkou, že
to zatím nebude řešit. Ale jelikož už druhý týden nepřišel na jejich oblíbené místo, měl své pochyby, které se mu potvrdily ve chvíli, kdy se otec přiznal ke své zradě, což způsobilo, že se Adrian na pár dní vykradl z domu a šel spát ke kamarádovi, který měl velké množství marihuany a tak hulil, až o sobě ani on sám nevěděl. Navenek se cítil šťastný, ale vevnitř ho to mátlo. Byl takový prázdný a netušil proč.

Po pár dnech se vrátil domů, kde už na něj netrpělivě čekal jeho otec, který mu již u dveří vynadal, a vystrašená matka, která byla přesným opakem otce.  Aby to Adrianovi vynahradila, řekla mu, co se stalo a kde se právě teď Caspar nachází. Adrian by ihned běžel do dětského domova, který má autem skoro za rohem, ale nevěděl, jak by na něj Caspar reagoval.

Proto teď sedí v pokoji na své posteli a snaží se promyslet plán, jak si získat Casparovu důvěru nazpátek. Jenže ho nic nenapadá. A tak se prostě rozhodne pro improvizaci.

Druhý den odpoledne stojí před dveřmi velkého dětského domova, Adriana zamrazí, když si uvědomí, kolik dětí nemá rodiče a nikdy nezažilo to, co on s otcem či matkou. Oklepe se a vstoupí dovnitř, kde si nechá milou pracovnicí zavolat Caspara. Černovlasý chlapec přichází k Adrianovi se sklopenou hlavou. Je oblečený v dlouhém vytahaném svetru a černých úplých džínách, vlasy má rozcuchané a jeho obličej nevyjadřuje žádnou emoci, i když uvnitř něho jich probíhá spousta. Chvilku tam jen tak stojí, bez toho, aby se pozdravili či spolu prohodili jen pár slov. Nakonec neúnosné ticho přeruší Adrian.

„Řekni něco..." šeptne a přiblíží se k němu, což Caspara donutí couvnout zpátky. „Prosím..." škemrá dál. Caspar se nadechne a zvedne hlavu, jeho pohled je zamračený a právě teď plný nenávisti.

„Co chceš, abych řekl?! Lhal jsi mi, lhal jsi mi celou tu dobu! Slíbil jsi, že to nikomu neřekneš!" křičí po něm Caspar, z jeho očí začnou stékat slzy, které si rozklepanými prsty schovanými v rukávech šedého svetru setře z tváří. Tentokrát je to Adrian, kdo má sklopený pohled.

„N-Nechtěl jsem..." vzdychne blonďatý chlapec a s uslzeným pohledem se podívá na Caspara.

„Ale udělals to..." šeptne Caspar a dívá se Adrianovi z příma do očí. „Zklamal jsi mě, Adriane," vzlykne černovlásek.
„Pro-" Adrian chce něco říct, ale je přerušen pláčem dvou malých holčiček. Oba chlapci se podívají tím směrem a vidí, jak se malý kluk vzteká, když si mladý pár bere dvojčata dívek.

„Ne..." vydechne Caspar a přiběhne k nim. „C-Co se děje?" zeptá se a podívá se na tak pětadvacetiletou ženu, která drží za ruku Casparovu sestru, a na třicetiletého muže, který má v náručí jeho druhou sestru.

„Adoptovali jsme si je, ale on nás nechce pustit," vysvětlí žena a povzdychne si. Casparovi tečou slzy proudem, když vidí své sestry v slzách a se zmatenými výrazy na tvářích. Sehne se k jedné z nich a i přes to, že je smutný, ze sebe vyloudí úsměv. Jemně prsty přejede po tváři osmileté holčičky a utře jí tak pár slz. Chytne ji za její malou ručku a povídá: „Zind, teď musíte spolupracovat, ano? Vím, že je to těžké, ale budete se mít dobře. Jsou to moc milí lidé a věřím, že se o vás dobře postarají." Chytne za ruku i druhou holčičku a střídavě se dívá na obě. „Pamatujte si, že vás máme s Archiem rádi, dobře? A jednou zase budeme rodina, postarám se o to," šeptá Caspar a zadržuje vzlyky, které se mu snaží uniknout z hrdla. Holky jen vystrašeně kývají, nezmohnou se ani na jedno slovo, z očí jim nekontrolovatelně tečou slzy, muž pouští jednu z dívek, jež se okamžitě rozeběhne k mladému chlapci a obmotává své ruce okolo jeho pasu tak pevně, jak jen dokáže. Zind se vytrhne mladé ženě a udělá přesně to, co její sestra, nakonec se k nim připojí i Archie. Místností se mísí jejich vzlyky, které jakoby neměli konce. Jenže jejich objetí je přerušeno novou maminkou holčiček.

„Omlouvám se, ale už budeme muset jít," šeptne žena a Caspar holky pouští. Obejme si rukama hrudník a snaží se již dál nebrečet. Holky se poslušně vrací k novým rodičům a následně se ztrácejí ve dveřích vedoucích ven. Caspar potichu vzlykne.

„C-Caspare..." šeptne Adrian, na jehož přítomnost mladý vzlykající chlapec úplně zapomněl. Pevně svírá rukávy svého svetru a neodvažuje se podívat na Adriana.

„P-Prosím, běž pryč," šeptne jen a schovává si hlavu do dlaní. Už víc nechce brečet. Adrian k němu přistoupí ze zadu a nerozhodně svou ruku položí na Casparova záda, Caspar ucukne a s uslzeným pohledem se na něj podívá. „Vypadni," zavrčí a odchází s Archiem pryč, nechává tam tak Adriana samotného.

Oba chlapci myslí na to samé.

Adrian za to může.