Caspar

8.

Víkend Adrianovi uběhl jako voda, to se však nedalo říct u Caspara. Celé dva dny seděl v tom zašpiněném pokoji s výjimkou jídla, kdy sešel dolů, kde se musel navečeřet se svou perfektní rodinkou. Obvykle za ním sourozenci nesměli, ale pro tentokrát matka udělala výjimku, když si ani jeden z nich neuměl poradit s jejich domácími úkoly, a jelikož se matka nechtěla namáhat, hodila to na krk Casparovi, který za to nakonec byl rád. Zbytek dne ležel na tvrdé matraci a díval se jen tak do stropu. Matka se na něm angažovala předchozí den, tudíž v neděli měl volno, což znamenalo, že ten den nebyl bit.

Teď však se skloněnou hlavou prochází chodbami školy a následně vstupuje do dveří jedné ze tříd. První hodinu má biologii, takže si vytahuje učebnice na zmíněný předmět a tužku, aby si měl čím zapisovat. Hodiny utíkají o sto šest a on se ocitá na tělocviku, kterému se tak přál vyhnout.

--

Adrian v ruce svírá tužku a zmateně se dívá na tabuli s výpočty, které tam jeho spolužák napsal. Nic z toho nechápe.
„Počkat, když sečtu tohle a potom tohle odečtu..." šeptá si pro sebe. Proč nemohl zdědit alespoň matematickou šikovnost, jakou má jeho otec? Zamračí se a potom se usměje. „Mám to," špitne nadšeně a dívá se na vypočítaný příklad. Začne ho přepočítávat. „Nebo ne?" zaboří hlavu do rukou a povzdychne si. „Co dělám špatně?" šeptne a v tu chvíli zazvoní zvonek říkaje, že je konec hodiny. Adrian si v rychlosti sbalí všechny věci a pospíchá ke své skříňce, kterou následně odemkne. Chce tam hodit učebnice, ale nečekaně na něj vypadne papírek. Zvedne ho ze země a učebnice během toho strká zpátky do skříňky. Zamkne ji a podívá se na papír, kde je napsaný rozvrh. Plácne se do čela a rychlým krokem se vydá ze školy, jelikož matematika byla poslední hodinou dnešního dne, tak už má volno. Jde o pár ulic dál, kde stojí druhá škola, ve které učí i jeho otec. Místo, aby zamířil do budovy, tak zamíří vedle ní, na fotbalové hřiště. Zastaví se však opodál, když uvidí trenéra, jak křičí na černovlasého chlapce, kvůli němuž vážil cestu až sem. Najednou na něj nepohlíží s nenávistí, ba naopak s lítostí.

Adrian stojí a čeká na to, jak se to vyvine. Zkoumá chlapce v černé mikině, jak nervózně přešlapuje a s hlavou sklopenou pozorně poslouchá učitelův křik. Postavu má štíhlou, nevysportovanou, ale i tak je atraktivní. Lícní kosti lehce vystouplé, oči hnědé a rty tak malé, že je z dálky není skoro ani vidět. Adrianovi zapracuje fantazie a na chvilku si představí, jak se chlapcovy, roztomile malé rtíky ztrácejí mezi těmi jeho. Rychle zavrtí hlavou, aby vyhnal tu představu z hlavy, a zmateně se kolem sebe podívá, když zjistí, že objekt jeho zájmu najednou nestojí na místě, kde stál před chvílí. Oddychne si, když zahlédne Caspara, jak zadními dveřmi vchází do útrob školy. Adrian pevně sevře popruh svého batohu, který má přehozený jen přes jedno rameno, a utíká za černovlasým chlapcem. Nakonec ho -mírně udýchaný - doběhne ve školní chodbě.

„Caspare?" osloví ho jménem, když se ocitá vedle něj. V Casparovi hrkne, jakmile uslyší ten nepříjemně povědomý hlas. Nenapadne ho v té chvíli nic jiného, než se dát na útěk. A tak vyběhne směrem k třídám, kde už není vidět ani živáčka. Vběhne do jedné ze tříd, kde se schová pod jednou z lavic. Tiše vzlykne, když uvidí, jak se klika dveří pohybuje a následně někdo vstupuje dovnitř. Přál by si tak moc, aby to byl nějaký učitel, ale ty černé skinny džíny s dírami na kolenou by poznal kdekoli. Znovu tiše vzlykne.

„Caspare, nechci ti ublížit," vyřkne Adrian hledaje onoho mladíka, jenž se klepe strachy pod jednou ze starých lavic. Nebezpečně rychle se přiblíží k chlapcovu úkrytu a posouvá lavici dál odhaluje tak vyklepaného černovláska. Caspar jen schová hlavu mezi kolena a čeká na bolest, kterou mu způsobil minule. Místo toho se však blonďatý chlapec skloní k uchu druhého chlapce a zašeptá: „Mrzí mě to."

Ta Adrianova blízkost zapříčiní, že se chloupky na jeho krku zvednou a jeho dech se zpomalí. Koutkem oka se podívá na chlapce, z kterého je tak nervózní. Vše se mu od prvního setkání skoro zahojilo a jeho obličej je tak téměř perfektní. Zvedne hlavu a v ten moment uvidí velkou ruku, jak se pomalu přibližuje k jeho tváři. Už, už se krčí čekaje facku, ale ta nepříjde. Místo toho ho blonďák jemně pohladí usmívaje se na vystrašeného chlapce.

„P-Proč?" vydá ze sebe nechápavě mladík. Proč ho hladí místo aby mu jednu vrazil? Proč je na něj najednou tak hodný?

„Nemám rád násilí. Navíc je tě škoda na nějaké modřiny," odpoví a věnuje mu jeden ze svých okouzlujících úsměvů. Možná to bylo tím dotykem, nebo adrenalinem, který mu proudil krví, ale bez ohledu na to, co ho k tomu pocitu přivedlo, by Caspar v tu chvíli přísáhal, že s tímhle blonďatým chlapcem by přežil snad úplně všechno.

Jenže všechno nejde přežít, což si v tu dobu ani jeden z nich neuvědomoval.