Caspar

17.

Další den a Casparovi je líp. Včera se uklidnil díky umění a následně rozhovorem se svým bratrem, se kterým teď může komunikovat kdykoli, jelikož oba mají své mobilní telefony a jejich nové rodiny se shodli na tom, že je tato komunikace pro ně důležitá, tudíž jím to povolily, za což byl Caspar hrozně rád. Také mu zlepšilo náladu Archieho nadšení pro jeho novou rodinu a školu. Celý večer mu vyprávěl o tom, jak se ve škole seznámil hned první den a že jeho noví sourozenci ho berou jako vlastního. Všechno tohle Caspara hřálo u srdce a donutilo ho to přemýšlet o Adrianových včerejších slovech. Opravdu by mohl mít pravdu? Vážně je to všechno teď lepší pro všechny? A kdyby ano, neznamenalo by to, že to měl říct již dávno? Sourozenci by na tom byli líp delší dobu. Mohla by to být všechno Casparova vina, že to všechno držel v sobě? Mohlo by to opravdu být tak, že to, že skrýval jeho rodinnou situaci před světem, by mohlo mít úplně opačný efekt, než zamýšlel?

Caspar si povzdychne a zavrtí hlavou, aby vyhnal tyhle myšlenky z hlavy. Tak moc nesnáší to, jak o některých věcech ustavičně přemýšlí, místo aby se soustředil na to dobré. Proto začne přemýšlet o svém novém obrazu. Chce se od Filipa naučit co nejvíc věcí, protože podle toho, co viděl, je jeho otčím opravdu nadaný a zkušený. Proto už se nemůže dočkat na odpoledne, které stráví opět s Filipem ve sklepě. Teď ho však ještě čeká škola, která ho tak děsí. Už nechce vidět Adriana, nechce si to stále dokola připomínat. Stejně nechápe to, proč se vůbec zajímá o nějaké odpuštění. Vždyť se ani pořádně neznali. Stejně má takový zvláštní pocit, že to druhý mladík jen tak rychle nevzdá. Přece jen vypadal dost odhodlaně.

A opravdu, hned, jak Caspar vyjde z domu, tak se k němu někdo připojí. Černovlasý chlapec sebou cukne, když mu náhle někdo vstoupí do jeho osobního prostoru. Jakmile vidí ty černé skinny džíny s roztrhanými koleny, tak je mu jasné, kdo to je. Trošku od něj poodstoupí, ale na útěk se tentokrát nedá. Ví, že je to zbytečné, protože chlapec stojící vedle něj má očividně lepší fyzičku, než Caspar, takže by ho s velkou pravděpodobností znovu dohnal.

„Mám pro tebe dárek," šeptne blonďatý chlapec, když pomalu jdou ke Casparově škole. Černovlasý chlapec se ani neobtěžuje podívat nahoru, aby viděl, co pro něj Adrian má. Nezajímá ho to, nechce od něj už vůbec nic. Proto to vezme blonďáček do vlastních rukou. Opatrně a jemně vezme Casparovu ruku, do které následně vtiskne bílou růži. Caspar se nenápadně podívá na rostlinu, co mu byla dána, a je trošku zmatený. Proč mu dává květinu? „Chtěl jsem jen, abys věděl, že se nehodlám tak rychle vzdát. Hodně se trápím kvůli tomu, že jsem ztratil tvou důvěru a že mnou nejspíše opovrhuješ. Proto bílá růže, nejvíce se hodí k mé náladě. A proto jsem se rozhodl, že ti každý den budu nosit jinou květinu a každá ta květina bude znamenat něco jiného. Budu to dělat až dokud mi neodpustíš," Adrian se trošku usměje nad tím, jak je mladší chlapec zmatený, shledává to na malý okamžik roztomilým.
Caspar nemá sílu na zformulování nějaké jednoduché odpovědi. Neví, co dělat. Jestli ho tohle bude čekat každé ráno, tak to s největší pravděpodobností nezvládne a odpustí mu. Ačkoli to nerad přiznává, tak mu to připadá jako milé gesto, i když ví, že je to špatné. Přece jen kluk, který davá druhému klukovi růži? Není to divné? Caspar se necítil špatně, ale věděl, že to, co dělá, je špatné. Ale nevěděl, co je na tom špatné. Nikdy o tom nepřemýšlel, až do teď. Pokud to tak cítí, tak proč by nemohl?
„Casy? Jsi v pořádku?" zeptá se Adrian starostlivě, jakmile vidí svého společníka, jak je myšlenkami úplně jinde a nedává tak pozor na cestu. Caspar sebou cukne a podívá se na blonďatéhio chlapce, jež na svém obličeji má milující a ustaraný výraz s trochou zděšení. Caspar bojuje s tím, aby se neusmál. Nikdy neviděl nikoho takového jako je Adrian. Nikdo se o něj nikdy nestaral tak jako Adrian.
Černovlasý chlapec zavrtí hlavou, aby vyhnal ty myšlenky z hlavy. Přeci jenom za něj rozhodl něco, co měl rozhodnout sám. Zradil ho.
„Jsem v pohodě," zavrčí a rychlým krokem se vydá k budově školy, která už je jen pár kroků od nich. Bez toho, aby se vůbec ohlédl na chlapce, který mu byl společníkem celou cestu, se rozeběhne ke škole a spolu s dalšími studenty zapadne do velkých dveří.
Adrian si jen povzdychne a vyráží ke své škole, která je jen pár bloků od Casparovi. Přemýšlí nad tím, jakou květinu mu dá zítra.
Caspar mezitím stojí u své skříňky a probírá se hromadou učebnic hledaje angličtinu, která ho čeká jako první. Po sáhodlouhém hledání konečně narazí na tu správnou a spolu s bílou růží, ke které si nejprve nenápadně přičichne, ji hází do batohu.
Celý den se na učivo nesoustředí, myšlenky mu ubíhají k chlapci se zelenýma očima a blonďatými vlasy, které by Caspar rád každý den upravil tak, aby je Adrian neměl tak rozcuchané. Připomíná si jeho vůni a jeho jemnou kůži, jejíž dotek ho vždy uklidnil a také trošku znervóznil. Všechno mu chybí, chybí mi Adrianova blízkost a jeho uklidňující slova, ale nikdy by to nepřiznal nahlas. Je pro něj i takhle těžký si to přiznat sám sobě, natož Adrianovi. Nikdy se nesetkal s něčím takovým. Je na něj naštvaný, ale zároveň se bojí, že ho ztratí. Má se takhle cítit?
Zazvoní a Caspar tak konečně může odejít ze školy domů. Cestou však z batohu vytáhne růži a s rozklepanou rukou pomalu míří ke koši. Ještě naposledy si k ní přičichne a následně ji vyhazuje.
Potřebuje se Adriana zbavit, ne si ho připomínat pitomou růží, která pro něho stejně nic neznamená.