Caspar

21.

„Adriane?" šeptne mladší chlapec a podívá se nahoru, kde se setká s blonďáčkovým pohledem. Adrianovi zelené oči jsou plné starosti a lásky, dokonce i Caspar si toho již všiml. Právě teď leží na zemi na verandě a užívají si jeden druhého. Jelikož je večer, tak se nad jejich hlavami rozprostírá krásná večerní obloha ozdobená plno hvězdami. Černovlásek slyší rytmus Adrianova srdce, jelikož leží na jeho hrudi, zelenoočkova ruka je obmotaná okolo hubeného chlapce a jejich nohy jsou propletené. „Víš co Filip chtěl?" pípne Caspar, svou malou ruku položí na Adrianovu hruď a následně si začne hrát s jeho tričkem. Adrian jen zavrtí hlavou a jemně se usměje nad tím, že Caspar poprvé řekl jméno svého otčíma bez toho, aby začal brečet nebo vzlykat. I tak na jeho tváři vidí, jak moc je zničený. Hrozně ho mrzí, že Caspar ještě nenašel svůj šťastný konec. Vždyť si ho po všech těch smutných událostech, které si prožil, zaslouží. Nebo snad ne?

„Chtěl, abych ti odpustil," vydechne černovlasý chlapec a pohled přesune k Adrianovu obličeji. Adrianovi se na obličeji objeví překvapený výraz a Caspar se jemně zachichotá nad tím, jak moc roztomilý je.

„Tys o mně mluvil?" zeptá se blonďáček a ušklíbne se, když si všimne, že Casparovi zmizel úsměv z tváře a že se začal červenat. Caspar si schová tváře rukávem, který mu plandá, jelikož je to větší velikost, než-li by potřeboval. Vždycky nosil věci ve větší velikosti, z části to bylo kvůli tomu, že se mu nelíbilo jeho tělo v úplých tričkách, ale to nebyl ten hlavní důvod, jelikož si se svým tělem nikdy hlavu nedělal. Dlouhými rukávy jen zakrýval některá zranění, co mu udělala matka. Ale hlavně měl slabost pro oblečení ve větší velikosti.

Adrian se zasměje a Caspar se od něj odtáhne. Snaží se přestat červenat.

„Takže jsi mi odpustil?" zvážní Adrian a sedne si do tureckého sedu. Caspar mírně kývne.

„Bolelo to, víš? Víc, než cokoli jinýho. Ale dostal jsem se přes to už dávno. Zjistil jsem, že jsem se jen bál toho, co by to znamenalo. Filip měl pravdu, měli bychom odpouštět, dokud můžeme," Casparovi se na tváři vytvoří malý úsměv a pohledem zamíří k Adrianovi, jenž se také usmívá.

„Jsem rád, že jsme v pohodě," řekne blonďatý chlapec a přitáhne si Caspara blíž k němu. „Když už jsme u Filipa..." povzdychne si Adrian. „Měl by ses vrátit, Casy. Už to jsou tři dny, Ann se určitě strachuje."

Caspar si položí hlavu na jeho hruď a vydechne nastřádamý vzduch. Od doby, co Filipa viděl v nemocnici, přebýval u Adriana. Už to však jsou tři dny a on o sobě za celou tu dobu nedal vědět své pěstounce. Moc dobře ví, že blonďatý chlapec má pravdu, ale i tak si to stále nechce přiznat. Mírně zavrtí hlavou a řekne: „Ještě ne, pokud ti tu ale vadím, tak vypadnu."

Caspar se odtáhne a zadívá se na Adriana. Přemýšlel o tom celé tři dny. Co když ho tu Adrian vlastně nechce? Vždyť se sem vetřel sám, vlastně ho donutil vzít ho k nim. Co když to Adrian udělal jen z lítosti a ve skutečnosti mu Casparova přítomnost opravdu vadí?

Adrian se Casparovi zadívá do očí, opatrně ho chytne za ruce a palcem ho pohladí po kloubech. Povzdychne si a zklamaně se usměje.

„Tohle si opravdu myslíš?" zeptá se blonďák a jednu svou ruku přesune ke Casparovým vlasům, které jsou pěkně rozcuchané. Jemně ho pohladí po hlavě a svůj pohled stočí k nebi. „To víš, že tě tady chci, Caspare. Mám tě rád a tvoje přítomnost mě dělá šťastným. Ale taky si dokážu představit, jak těžký to pro Ann musí být. Vem si, že s ním byla přes třicet let a teď tu najednou není. Měl bys být s ní, Casy, ne se mnou. Potřebuje někoho, kdo alespoň z poloviny chápe to, jak se cítí. Potřebuje někoho, kdo ji podrží a postaví zpátky na nohy. Vím, že jsi taky smutný a zlomený, ale pro Ann musíš být silný, chápeš? To je to, o čem rodina je." Mírně se usměje. Caspar se pevně chytne jeho ruky a vydechne nastřádaný vzduch.

Ví, že má pravdu. Opět. Proč musí být tak strašně chytrý? Začíná mu to lézt na nervy.

„Fajn. Dneska odejdu. Jen...prosím. Nemůžeme takhle ještě chvíli zůstat?" šeptne mladší chlapec a jeho tváře naberou červený odstín.

„Nemám s tím nejmenší problém," zasměje se tiše Adrian a lehne si na zem. Přitom si černovláska nezapomene přitáhnout ke své hrudi. Leží vedle sebe, jejich nohy jsou propletené dohromady a Casparova malá ručka je umístěna na blonďáčkově široké hrudi, zatímco ta Adrianova je zapletená ve vlasech menšího chlapce.

„Bojím se, že až odejdeš, tak se už nevrátíš," vydechne upřímně Adrian s pohledem stále upřeným ke hvězdám. Adrianovo srdce buší jako o závod a stejně tak i Casparovo.

Caspar ani netuší, proč mu srdce bije ostošest. Jako by snad jeho srdce vědělo víc, než mozek. Snaží se uklidnit svůj dech, který se také začal zrychlovat.

Svou malou rukou putuje k jeho boku a silou zatáhne, čímž si svého kamaráda přitáhne blíže k sobě. „Vrátím se, Adriane." Pohladí ho po hrudi a Adrianovi se v ten moment zastaví srdce. Z Casparových dotyků mu naskakuje husí kůže a z jeho slov ho hřeje na hrudi.

A tak tam tak tiše leží a hledí ke hvězdám. Nikdo neví, co bude dál. Oba však jen doufají, že je všechno zlé za nimi.

Starší chlapec usne s černovláskem ve své náruči. Ten však nemá žádne úmysly ke spánku. Pomalu vstává s Adrianové teplé náruče a šahá pro deku, kterou jsi tam předtím přinesli.

Opatrně blonďáka přikryje, ještě jednou se koukne ke hvězdám a poté kráčí pryč.

Někdo ho potřebuje víc, než tento chlapec ležící na střeše. Proto tam nechává Adriana samotného.