Caspar

16.

Vánoční prázdniny uběhly jako voda a Caspar se právě připravuje do školy. Prázdniny strávil v ateliéru se svým otčímem, kterého si za poslední dobu tak moc oblíbil. Dozvěděl se, že jeho nový otec rád maluje a že má i dlouholeté zkušenosti.

V tom sklepě někdy trávili hodiny a jen tak si tam povídali o umění. Filip ho naučil několik nových technik, o kterých se Casparovi ani nezdálo, a dopiloval s ním techniky, které již uměl. Caspar byl nadšený, že skrze umění konečně může vyjádřit to, kdo je, bez toho, aby se musel držet zpátky. I když to musel dělat jen v tom malém sklepě a bylo to jen na těch pár hodin.

Teď však myslí úplně na něco jiného. Právě vychází z domu s batohem přehozeným přes jedno rameno a míří si to do školy. Caspar tak moc chtěl změnit školu, ale bohužel mu to jeho sociální pracovnice zamítla. Prý, že by to bylo moc změn najednou. Casparovi to připadalo směšné; změna školy by byla už jen třešničkou na dortu. Neobtěžovalo by ho to, jelikož kamarády nepotřebuje a učivo je všude stejné. Školu chtěl změnit jen kvůli panu Lesterovi, otci Adriana. Takhle ho bude muset vídat každý den na chodbách a každý den mu bude připomínat jeho syna, kvůli kterému se mu změnil celý život.

Je z toho opravdu nervózní a celou cestu na to myslí. Co když za otcem někdy přijde? Co když se s ním znovu setká? Ještě ke všemu je pondělí, což byl vždycky den, kdy na něj Adrian čekal, ať už před školou nebo na té zídce. Caspar pevně stiskne popruh svého nového batohu a rozhodne se být pozitivní. Přece nemůže mít takovou smůlu, ne?

S touhle myšlenkou vchází do dveřích školy a spadne do té samé rutiny jako před prázdninami.

- - -

Sedí na lavičce v tělocvičně a dívá se na spocené chlapce, jak se snaží běhat co nejrychleji, aby vyhráli celou hru. Caspar sice už nemusí nic skrývat, tudíž může i cvičit, ale jelikož ho do toho nikdo nenutí, tak se do toho sám nehrne. Nikdy nepochopil smysl; běhat jak ovce jen kvůli tomu, abyste získali dobré skóre, které je vám ve finále stejně k ničemu, když to není zrovna nějaký závod. Caspar si povzdychne a opře si hlavu o zeď. Chce relaxovat, ale vyruší ho otevření dveří. Jakmile spatří blonďatou hlavu a pronikavě zelené oči, tak vytřeští oči, popadne batoh a klopýtavým krokem běží k zadnímu východu. Co tady sakra dělá?

Caspar za sebou slyší křik, ale to už plnou rychlostí vybíhá ze dveří ven a míří ke svému domu. Snaží se běžet na plný výkon, ale pomalu rychlost ztrácí. Jelikož nikdy neměl dobrou fyzičku, tak se po pár metrech musí zastavit, aby se rozdýchal. To už ho však s klidem blonďatý chlapec dobíhá a chytá ho za zápěstí, aby se ujistil, že mu černovlásek znovu někam neuteče.

„P-Pusť mě," vydechne Caspar a škubne sebou s úmyslem, že se vymaní z pevného stisku, ale bez úspěchu.
„Pustím tě, až mě vyslechneš," šeptne Adrian. Je k neuvěření, že není ani trošku zadýchaný, na Caspara, ač to nerad přiznává, to udělá dojem.

Černovlasý chlapec odmítá zvednout svůj zrak od země. Nechce vidět jeho obličej, nechce, aby to bolelo ještě víc. Jediné, co chce je dostat se od něho co nejrychleji, proto mírně přikývne a podrážděně řekne: „Tak to vyklop, stejně nechápu, o co ti jde."

Adrian je překvapený kladnou odpovědí a nenechá druhého chlapce dlouho čekat na vysvětlení.
„O co mi jde? Jde mi o tebe, Caspare." Přitáhne si menšího chlapce blíže a natočí si ho tak, aby byli čelem k sobě, jeho ruku však nepouští. Casparovi se blízká přítomnost tohoto zrádce nelíbí.
„Kdyby ti o mě šlo, tak bys to neudělal. Nevykecal bys to," zní ublíženěji, než chtěl. Nechce mu ukázat, že mu na něm někdy záleželo. Jenže Caspar lhát nikdy úplně neuměl a navíc tenhle člověk, co před ním stojí, by to poznal vždycky. Poznal to tehdy a poznal by to i teď.
„Nevykecal jsem to! Řekl jsem to jen tátovi, který mi slíbil, že to neřekne!" vykřikne Adrian zoufale a stiskne více Casparovu ruku.
„No to bylo to nejlepší, cos taky mohl udělat, že jo?! Víš, co si tím všechno způsobil? Roz-" křičí na něj černovlásek, ale je přerušen Adrianovým křikem.
„Nemáš se ale líp?! Rozhodně vypadáš šťastnější." Oponuje blonďatý chlapec, ale jakmile mu dojde, co řekl, v mysli si za to dá facku. To, že v některých věcech se opravdu líp má, je pravda. Ale je tu také hodně věcí, které již nejsou tak dobré.
Caspar se mu vymaní z jeho stisku, když nedává pozor, a rozběhne se se slzami v očích ke svému domu. Už jen pár metrů a bude v bezpečí. Nebude muset čelit člověku, který ho tak moc zklamal. Adrian se však nevzdává a rozbíhá se hned za ním.
„Caspare, mrzí mě to!" křičí za ním a snaží se ho chytit, ale tentokrát se mu to nedaří. „Omlouvám se!"
Casparovi spadne kámen ze srdce, když vběhne brankou na jejich pozemek a chytá klíče, které měl celou dobu pod kontrolou v kapse. Rychle odemyká dveře a zapadne dovnitř. Jakmile se ujistí, že se Adrian nemůže dostat někudy dovnitř, opře se zády o zeď a snaží se uklidnit. Slzy mu pomalu stékají po tvářích a on je rychle stírá. Hodí batoh na zem a běží do sklepa, kde se zamkne. Horlivě se vrhne k plátnu a vezme první temperu a štětec, začíná jen tak malovat. Doufá, že se tak uklidní. A opravdu, po pár minutách přestává brečet a začíná se soustředit na obraz.

Tohle je ono.

Umění je jeho útočištěm.