Caspar

12.

Caspar jako každý den přijde ze školy domu, skopne boty, uloží je do botníku a už utíká po schodech nahoru. Jakmile se ocitne v jeho pokoji, dá si batoh na zem, sedne si na matraci a opatrně si promne pohmožděná zápěstí. Mírně sykne bolestí. Zrovna, když si chce lehnout, přiběhnou do pokoje jeho mladší sestry a za nimi ještě jeho mladší bratr. Se smíchem skočí k němu na matraci, což Casparovi vyčaruje úsměv na rtech. Dneska je obzvláště uvolněný po rozhovoru s Adrianem. Konečně to někomu mohl říct, aniž by se musel bát, že to prozradí jinému člověku. Je tak šťastný, že má alespoň jednoho člověka, kterému se může vždy vyzpovídat.

„Casy, před naším domem jsou policajti. Pojď se podívat," řekne v úžasu Zind a tahá Caspara do svého pokoje, aby měl lepší výhled na policejní auto stojící na příjezdové cestě, kterou už dlouho nikdo nepoužil, jelikož není dost peněz na pořízení alespoň standardního vozidla.

„Co tu chtějí?" zamyslí se Caspar nahlas. Když vidí jednoho z policistů vstupovat do jejich domu, otočí se na děti stojící za ním. „Půjdu se podívat dolu, ano? Vy tu zůstaňte," slabě se na ně usměje a vychazí z pokoje pryč.

Schází pomalu po schodech a bojí se. Doufá, že se otec znovu někde opilý nepopral a neměl tak pletky s policií. Jenže tentokrát mu něco napovídá, že tu nejsou kvůli jeho otci. Domem se rozezní zvonek oznámiv něčí příchod, to už je Caspar dole pod schody a pozoruje, jak jeho matka otevírá dveře se zapálenou cigaretou v puse. Caspar neslyší, o čem si povídají, ale jakmile se na něj matka otočí a pokyne mu, aby šel k nim, tak se mu rázem zvednou všechny chloupky na krku.

Co se děje?

Opatrně vykročí směrem ke dveřím a přemýšlí o tom, co tak mohl udělat nezákonného, že jsou tu policisté. Nic ho však nenapadá.

„D-Dobrý den," řekne vyklepaně Caspar, policista mu jen pokyne hlavou na pozdrav a stočí svůj pohled na Casparovu matku.

„Pokud jste tak nevinná, jak tvrdíte, určitě vám nebude vadit menší prohlídka tady pana Gibsona," povídá strážník, matka pod jeho pohledem znervózní a rozklepanýma rukama si vyndá cigaretu z pusy. Caspar nic nechápe. Jaká prohlídka?

„Pro mě za mě," odfrkne si nakonec postarší žena lhostejně, již je trošku klidnější, ale stále je poznat trocha nervozity z jejího hlasu. Policista se obrátí na Caspara, který doposud jen přihlížel.

„Pane? Mohl byste se svléknout, prosím?" zeptá se mladý hnědovlasý policista, v obličeji má stále stejný výraz. Caspar se bojí, proč ho chce vidět nahého?

„P-Proč?" zalkne se Caspar a rukama se obejme mysle si snad, že se tak ochrání.

„Prosím, pane," povzdychne si strážník „Detaily vám řeknu až potom."

Caspar nikdy nebyl zvyklý někomu odporovat, natož policistovi. A tak udělá přesně to, co chce. Sundá ze sebe tričko odmítaje si sundat i kalhoty. Na jeho pravém boku je velká pomalu se hojící modřina a jeho zápěstí jsou jemně oteklá. Na zádech má pár malých kruhových spálenin od cigaret. Matka si z něho často dělala popelník, když se zrovna nacházel poblíž.

„Od čeho to všechno máš?" zeptá se strážník, jakoby snad nevěděl, od čeho to všechno je. Caspar se vytěkaným pohledem podívá směrem k matce, která k sobě pevně tiskne víčka. Chlapec se nadechuje k odpovědi, ale blonďatá žena ho předběhne.

„Spadl ze schodů, že jo?" otáčí se směrem ke Casparovi, který tam jen tak nehybně stojí. Chce po něm, aby potvrdil její výmluvu, a on přesně to udělá.

Přikývne.

„Tomudle říkáte pád ze schodů? Od čeho jsou potom ty spáleniny? Nechcete mi snad říct, že na těch schodech byly zrovna ještě hořící nedopalky?" zpochybňuje jejich verzi o původu zranení. Caspar se začne klepat. Co se to děje? Opravdu se uskutečňují jeho nejhorší noční můry? „Teď půjdete se mnou a vypovíte pravdu, rozumíte?" řekne Casparovi, který s hrůzou v očích přikývne. Následuje policistu do auta a matku tak nechá stát ve dveřích samotnou. Ještě naposledy se podívá na ten malý dům a v oknech vidí vyděšené tváře jeho sourozenců. Po tváři mu steče slza, když nastupuje do policejního auta.

—

Čeká na stanici. V ruce svírá kelímek s vodou, který mu před chvílí donesli policisté. Stále se mu třesou ruce boje se, co s ním dál bude, co bude s jeho sourozenci. Zrovna když se chce napít studené průhledné tekutiny, někdo otevře dveře. Je to mladší žena oblečená do formálního oblečení. Sedne si vedle Caspara a desky, které doposud držela v ruce, pokládá na dřevěný stolek, následně se otáčí směrem ke Casparovi.

„Ahoj, jmenuji se Ann Rosierová a jsem sociální pracovnice. Potřebuji s tebou probrat celou situaci," objasní svoji přítomnost. „Ubližuje ti někdo v rodině?" zeptá se přímo a Caspar se nervozně ošije. Následně sklopí pohled a začne si hrát se svými prsty jako vždycky, když se ocitá v nepříjemné situaci. „Jak dlouho to trvá?" ptá se dál a něco si zapisuje do svých desek. Caspar nějakou tu chvíli mlčí, Ann to už už chce vzdát, ale mladý chlapec ji překvapí.

„D-Devět," zmůže se jen na jednoslovnou odpověď, nechce o tom mluvit, ale ví, že je lepší to přiznat, jelikož už nemá, co ztratit.

„Měsíců?" optá se Ann, aby se ujistila, jestli to pochopila správně.

„L-Let," kuňkne Caspar a prohrábne si rozklepanýma rukama vlasy. Nebyl zvyklý to někomu říkat a teď to všem vykládá na potkání. Ann se na chvilku zarazí, je jí mladého chlapce líto. Jak to mohl takovou dobu zvládat?

„Ještě někdo z vaší rodiny je takhle týrán?" pokládá další otázku.

Caspar jen negativně zakroutí hlavou a napije se poprvé za tu dobu z kelímku. Ann se sbírá k odchodu, zřejmě už má vše, co potřebuje.

„C-Co bude se mnou? A c-co bude s mými sourozenci?" zeptá se tentokrát Caspar se skleněným pohledem. Chce se mu brečet, celý život se tohoto okamžiku bál.

„Všichni budete převezeni do dětského domova. A potom se uvidí, co bude dál," odpoví mu Ann a zavírá za sebou dveře. Až teď Casparovi vytane na mysl otázka, na kterou nenachází nějakou chvilku odpověď. Ale potom mu to dojde. Jediné, komu o tom řekl byl Adrian.

Adrian ho zradil.