Caspar

20.

Uběhlo pár dní od rozhovoru s Filipem. Caspar se však ještě úplně nerozhodl, co udělá. Adrian opravdu vydržel každý den stepovat před domem a dávat mu rostliny. Bylo jich již tolik, Caspar každou z nich vždycky vyhodí, ale něco si přece jen nechává, jeden kvítek z každé květiny, které nakonec lisuje v knížkách. Nikdo o tom však neví a on si ani nedokáže představit, co by dělal, kdyby to někdo zjistil.

I dneska ráno dostal květinu, byla fialová a Adrian ji, myslím, nazval 'krokus'. Samozřejmě mu nezapomněl říct význam této nádherné rostliny. „Krokus je symbolem radosti. Já radost, štěstí a klid nacházím v tobě, Caspare,"  vzpomíná černovlásek na Adrianova slova při předposlední hodině, kterou je právě biologie. Vůbec nevnímá účitele, myslí na chlapce se zlatými vlasy oblečeného v černých úplých džínách a většinou i černém či šedivém tričku. Již nějakou dobu si říká, že ho pozve dovnitř, že mu odpustí, ale zatím to neudělal. Sbírá odvahu a právě teď přemýšlí, jestli by zítřek nebyl nejvhodnějším dnem. Přeci jen už ho nebaví být stále naštvaný. Adrian je člověk, na kterého dlouho ani naštvaní být nemůžete.
„...Gibson Caspar," uslyší své jméno spolu se šuměním. Napřímí se a vrací se zpátky do reality. „Opakuji, Caspar Gibson, ať se ihned dostaví do sekretariátu školy. Děkuji," ozve se znovu a mladý chlapec s překvapením zjistí, že to vychází z rozhlasu. Jeho oči začnou kmitat po místnosti, v hlavě mu proběhne několik myšlenek, je zmatený. Co od něj chtějí? Udělal něco?

Pomalu se zvedá ze židle, všichni se na něj dívají. Není moc situací, kdy by si pomocí rozhlasu někoho volali. Většinou je to ve chvíli, kdy dotyčný udělal něco opravdu velkého, ale Caspar si nevzpomíná na nic, co by naznačovalo tomu, že by si ho museli předvolávat. Povzdychne si, sebere si všechny věci a míří ze třídy pryč. Sejde o dvě patra níž, kde se nacházejí hospodářky, které sedí za stoly a něco ťukají do počítačů. Caspar potichu zaklepe na otevřené dveře a po vyzvání vstoupí dovnitř.
„Ty jsi Caspar?" zeptá se zrzavá postarší sekretářka a upraví si své brýle, aby jí lépe seděly na nose. Černovlásek přikývne a přešlápne z jedné nohy na druhou. Nemá rád jakýkoli kontakt s lidmi, nemá rád, když je středem pozornosti.
„Volala tvoje máma, máš povolení opustit školu. Tvůj otec zkolaboval," řekne druhá sekretářka a Caspar sebou škubne.
„Z-Zkolaboval?" vydá ze sebe hubený chlapec a opře se o rám dveří. V té chvíli se s ním zatočí celý svět. „K-Kde je?"
„V nemocnici Svatého Patricka," odpoví žena s brýlemi a Caspar bez jakýchkoli zdvořilostních řečí vyběhne ze školy. Po tvářích se mu kutálejí slzy. Vítr mu šlehá do líček a rozcuchává mu účes. Caspar však na nic z toho nemyslí a běží pár bloků od školy, kde se nachází zmiňovaná nemocnice. Vbíhá dovnitř.

Ann a Caspar sedí v pokoji a čekají na Filipovo probuzení, které se dostaví hned po pár minutách. Bledý stařík, dříve plný energie, teď bojuje s otevřením očních víček. Každý z nich ho drží z jedné strany za ruku a po tvářích jim sklouzávají slzy. Filip si odkašle a podívá se na svou ženu.
„O-Omlouvám se, Annie," jeho hlas je zesláblý a není mu skoro ani rozumět. Ann stiskne jeho ruku ještě víc a snaží se zadržet slzy i vzlyky, které se hromadí v jejích očích a hrdle. „N-Nechávám tě tady. A-Ale nebudeš sama, Caspar se o tebe p-postará," chraptí zesláblý muž. „Víš, že tě m-miluju," Žena vzlykne a vtiskne mu pusu na jeho bílou tvář.
„Taky tě miluju, Filipe," šeptne mu do ucha předtím, než se odtáhne. Filip se jemně usměje a otočí se na mladíka sedícího na druhé straně postele.
„Posta-rej se o ní, d-dobře?" rozkašle se a Caspar se z toho pohledu rozpláče ještě víc. Ví, kam tímhle vším míří. „J-Jsi nadaný umělec a ať ti n-nikdo neříká opak. V-Věř si a někam t-to dotáhneš," Stařík se během svého rozloučení s nimi usmívá. Bojuje s tím, aby své oči ještě nezavřel. „A taky..." šeptne, parkrát zamrká a předtím, než své oči zavře úplně, řekne: „Odpusť mu, j-já to nestihl a lituju toho..." Oba dva ucítí, že jeho stisk povolil, pokojem se ozývá rychlé pípání přístroje a v tu chvíli do pokoje vrazí doktoři. Nikdo se však již nesnaží o vrácení ho k životu. Jen Caspara odstrčí od postele a dívají se na přístroj.
„Čas úmrtí: 14:53," oznámí jeden z nich sestře. Caspar to tam již nevydrží a vybíhá pryč, slyší za sebou, jak Ann křičí jeho jméno, ale neotáčí se. Beží pryč.
Nohy ho zavedou ke známé zídce, která kdysi byla jeho útočištěm. Vidí tam však někoho sedět. Trochu doufá, že je to Adrian. Teď někoho potřebuje. A opravdu, když se přiblíží, tak se mu vyskytne pohled na blonďatého shrbeného mladíka, který má v uších sluchátka a vypadá jakoby ani nevnímal svět. Caspar k němu přiběhne a snaží se popadnout dech, ale s nekonečným brekem se mu to nedaří. Adrian si ho všimne až po chvíli a ihned si z uší vytrhne sluchátka. Přiblíží se ke Casparovi.
„C-Co se děje? Co tady děláš?" zeptá se blonďák a píchne ho u srdce, když se Caspar napřímí, protože v tu chvíli se před ním objeví uslzená, zlomená a smutná tvář.
„N-Nevěděl jsem, kam jít..." souká ze sebe slova mezi vzlyky. Najednou se přilepí na Adrianovu hruď a pevně okolo něj obmotá své malé ruce. Adrian s překvapením objetí opětuje a již se ho na nic nevyptává. Jen mu do ucha šeptá uklidňující slova a houpe s ním ze strany na stranu. Je to asi jediné, co může v téhle situaci dělat.
Jindy by byl rád, že se ho Caspar dotýká, že je s ním, ale teď, teď by si radši přál, aby se to nikdy nestalo, protože cítí, že tohle není nic dobrého.

Caspar si něco uvědomil.

Měl by odpustit, dokud ještě má možnost.

***

Omlouvám se, že tato kapitola není nic moc. Každopádně jen ohlašuji změnu jména v příběhu! Bratr Caspara Liam bude nadále vystupovat jako Archer. Důvodem není jen to, že Liam je hodně používané jméno, a tudíž se mi sem nehodí, ale v budoucnosti se mi bude lépe pracovat s Archerem.
Moc se omlouvám, že to takhle měním, ale není zbytí.
Moc děkuju za všechen ten úspěch, co Caspar má! Je neuvěřitelné, kolik už sklidil přečtení a hlasů!