Bakugan: Klíč mezi světy [DOKONČENO]

Jako ve snu 2/2

Věnováno XblondX za její podporu, samozřejmě i ostatním, ale ji nejvíc, dík moc😘

Rozevřela jsem dlaň a na ní se rozložil můj bakugan z pokoje. Vytřeštila jsem na něj oči a málem jsem se zase posadila. "O čem to ten tvůj bakugan mluví?" nechápal Dan. " A-ale vždyť ty jsi jen hračka." vůbec jsem Dana nevnímala a dál koukala na ten můj malý zázrak. "Byl jsem jen hračka," upřesnil "dokud si mě ty svou nadějí a energií neoživila. Za to ti děkuji." "Já to vůbec nechápu, jak jsem ti mohla darovat život ?" ptala jsem se, zatím co nás Dan se zaujetím pozoroval. "Díky tomu, že si stále věřila a chtěla si, abych žil, tak si mi nevědomky posílala energii, kterou jsi pak dovrcholila svojí slzou, která nás poslala sem."

Nemohla jsem tomu uvěřit. Jsem na místě, o kterém se mi zdálo. Tady jsem byla opravdu sama sebou. V mým světě jsem byla černá ovce mezi bílýma. Rozhodně tam nebudu nikomu chybět. Tedy až na ... rodiče! Jakmile jsem si na ně vzpomněla, vypařil se i můj úsměv. Vždyť musejí mít o mě velký strach.

"Musíme co nejrychleji domů, ale jak?" Zeptala jsem se svého živého Bakugana. "To nejde." Pravil, "domů se dostaneš jedině tehdy, až dosáhneš svého osudu."

Skvělý. Řekla jsem si ironicky. " Můžu vám nějak pomoct? " Trochu jsem sebou škubla. Málem jsem zapomněla, že tady je. "A může mi laskavě někdo vysvětlit co je to 'telepatický boj' a nebo je snad tvůj kámoš trochu mimo?" Zeptal se, zrak upíral na mě s bakuganem, ale odpověď se dostala z jiné strany. "Na to ti dokážu odpovědět asi já." Ozval se další hlas a z Danova pouzdra vyskočil Bakugan. Nemohla jsem tomu uvěřit, to byl Drago.

"To znamená, že dva držiči Bakuganů se dokážou přes ně během spánku navzájem propojit, aniž by o tom tušili."

"A ty si o tom věděla?" Zeptal se mě Dan s pohledem znovu otočeným na mě.

"Ne, nevím... asi. " Nedokázala jsem mu vůbec odpovědět. Vždyť i já jsem sama nevěděla co dělám. Je těch událostí za sebou nějak moc.

"Tak víš co, začneme od začátku. Já se jmenuji Dan, a ty? " "Zuzka" ( já vím, mám originální jméno, aspoň není nějaké ohrané😂) řekla jsem a potřásli jsme si rukou. Tentokrát jsem neucukla. "Já jsem Pyrus Dragonoid, ale říkej mi Drago." Představil se Danův bakugan. "A já jsem Pyrus Hydraid, ale říkej mi Hydra."

Docela se to jméno k němu hodí. Pomyslela jsem si. Má totiž jednu hlavní hlavu a po bocích má další dvě vedlejší ve tvaru hadího těla.
"Moc mě těší Hydro." a zářivě jsem se na něj usmála."Nás taky." Odpověděli dvojhlasně kluci.

"Tak, když jsme se tak hezky seznámili, měli bychom jít k nám domů. Jak jsem se dozvěděl, tak teď nemáš kam jít." řekl, vždy usměvavý Dan.

"Počkej, ale já mám na sobě.." větu jsem nedořekla. Uvědomila jsem si, že už na sobě nemám pižamo, ale bílé tílko a na tom výrazně červenou vestu. Kolem pasu jsem měla pásek s pouzdrem na bakugany, byl úplně stejný jako má Dan, akorát v jiné barvě. I na rukou jsem měla podobné a trochu divné hodinky pod kterýma jsem měla z umělé kůže rukavice bez prstů. Trochu potrhané kraťasy a krásné tenisky v barvě, aby ladily s oblečením.

Nemohla jsem se na sebe vynadívat. Všimla jsem si, že si mě Dan prohlíží se zájmem a s trochu pobaveným úsměvem. "Co se tak prohlížíš, to sis snad myslela, že jsi v pižamu? " Pozvedla jsem jedno obočí a podívala se na toho kluka. "A víš, že jo?"

Oba jsme se tomu začali smát.
"Tak už pojďte vy dva. Začíná zacházet slunce. Ať stihneme k nám dojít ještě za světla."

Zvedla jsem hlavu a opravdu. Slunce se už stihlo dokoulet k západu. "Tady dny utíkají celkem rychle." Řekla jsem spíš pro sebe a zrychlili jsme krok.

Jejich dům sice z venku vypadal jako malý, ale ve vnitř byl docela velký a útulný. No jo, zdání může klamat.

Jeho mamka z toho nejdřív nebyla úplně nadšená, ale Dan ji pak nějak dokázal přemluvit. Zaslechla jsem, jak ji říká, že jsem něco jako výměnná studentka.

Šli jsme do jeho pokoje a připravili na zem matraci na spaní. "Tak," povídá Dan, a koukne se na mě svýma oříškovýma očima. Jak ráda se do nich koukám. " Můžeš mi něco povědět o sobě, kde žiješ a jak ses sem dostala?" Tak jsem začala vyprávět od začátku. Jak jsem jako byla malá, o našich společných snech, až do doby, kdy jsem toho všeho měla dost a dostala se sem.

Dan poslouchal, občas se zeptal na nějaké detaily a přikyvoval.
Přitom vypravování, jak jsme spolu bojovali a jak jsem stála po jeho boku jsem se trochu začervenala. Aspoň doufám, že trochu.

Když jsem domluvila, všimla jsem si na jeho stole nakreslený na papír nějakou postavu. Trošičku vzdáleně připomínala mě. "Kdo je to tam na obrázku?" Zeptala jsem se a ukázala na stůl. Teď byla ráda na něm, aby vysvětloval. Rukou se podrbal na zátylku a nervózně se usmál.

"No víš, v těch snech si vždycky vypadala takhle a já cítil, že to nebyl jen sen. A ... prostě jsem chtěl vědět, kdo jsi." Tak teď jsme se začervenali oba, protože přesně tohle jsem cítila já, s tou výjimkou, že já věděla, kdo je.

Nastalo to trapné, všemi známé ticho, které pak konečně prolomil Dan. "Radši si už půjdeme lehnout, zítra nás čeká spousta práce." S tím jsem nemohla nic jiného než souhlasit. Byla jsem z toho dnešního dobrodružství docela unavená, vždyť když jsem se sem dostala, tak byla noc.

Ulehla jsem na předem připravenou matraci a než jsem usnula, řekla jsem. "Jestli, až zavřu oči a vzbudím se ve svém pokoji, tak vám chci říct, že na tohle setkání nikdy nezapomenu. Ani na tebe Hydro. Dobrou noc." "Dobrou noc."zopakovali všichni.

Škoda, že tu nemůžu zůstat déle. Ale rodiče musí mít hrozný strach. Pak to nějak vymyslím. A s touhle myšlenkou jsem usnula.

Tak tady máte další kapitolu. Doufám, že se vám, tak jako ostatní líbila. Zanechte mi tady vote, kom, zprávu, prostě co chcete. A chci se vás zeptat, jestli mám psát v 1. osobě a nebo normal ve 3. Těším se na vaše reakce.