Bakugan: Klíč mezi světy [DOKONČENO]

Prázdná

Začala jsem sebou silně škubat, až se mi řemeny okolo zápěstí začalo nepříjemně zařezávat do kůže. Jenže já na to nebrala ohledy a dál trhala, snažíc se dostat co nejdál od toho přístroje. Za tímhle čehosi jsem zahlédla Pavlu, jak sebou škubla a jednou rukou se chytla za hlavu.

Snaží se bránit, vzpomenout si. Napadlo mě. Jenže si toho všiml i baron a na chvíli svůj pohled upřel na mojí sestru. Ta se po chvíli 'zklidnila' a už zase to byla ta chladná bytost bez emocí.

Bohužel mojí pozornost upoutal stroj který byl necelý dva metry ode mě. Nevím jestli bylo lepší když jsem se škubala, a nebo to, že mě teď strach úplně ochromil a já byla schopna se koukat jen na jeho špičku, okolo které se začaly odvíjet elektrické paprsky.

Už jen půl metru​ od mé hrudi, kam se špička přesměrovala. Třicet centimetrů. Deset. Zadržela jsem dech. Stroj se zastavil jen pár centimetrů od mé hrudi a už se točil tak rychle, že jste viděli jen šmouhu, kolem které létají jiskry.

Ucítila jsem strašný tlak v hrudi jak se tam něco zmítalo. Jakoby mě to mělo vytrhnout duši. Ta bolest se nedala vydržet a já se všechnu tu bolest snažila dostat pryč jedním srdcervoucím řevem.

Síla mě opouštěla, ale bolest se stále stupňovala, až mi nedovolovala dýchat a já začala lapat po kyslíku, který se mi nedostával do plic. Myslela jsem, že z té bolesti omdlím, mé tělo se prohnulo, jen jak mu to pouta dovolila v další agónii. Když to najednou přestalo. Mohla jsem znovu popadnout dech, ale něco bylo jinak.

Cítila jsem se .... prázdná. Bez života. Jakoby mě kus urvali a v duši zůstalo prázdno. Zhluboka jsem oddechovala a pomalu otevřela oči, které jsem po celou dobu měla pro jistotu zavřené.

Předemnou se na tom přístroji mihotalo modré světlo, které zářilo jako hvězda a bylo hluboké, jako nejhlubší oceány. Připadalo mi to povědomé. To světlo je asi moje moc na otevírání portálů. Musím se opravit byla moje moc, než mě o ní on připravil. Pořád jsem se na tu mojí hvězdu musela koukat, a projela mnou vlna zklamání.

Nedokázala jsem svou moc ochránit, nedokázala jsem ochránit ani svou sestru, dokonce ani kamarády, kteří teď kvůli mě trčí tady v cele a asi budou svědky zničení světa. Všechno je to moje chyba. Jen okrajově jsem vnímala, jak na mě přátelé volají. Ztratila jsem naději a ztratila jsem sama sebe.

Čau všeci!!
Taaaakže jsou teď 2 hodiny ráno a já konečně dopisuju... Jeeej. Jen Vám chci říct, že příští kapitola bude asi poslední,... Nebo předposlední. Uvidíme 😜