Bakugan: Klíč mezi světy [DOKONČENO]

Vyrážíme !!

Potom, co jsem měla sílu se zvednout mě Mack učila ještě komunikaci s bakuganem. Naštěstí jsem už umělá základy předtím, ale neuměla jsem to ovládat. Ptala jsem se jí, co to bylo za kouzlo. Lhostejně pokrčila rameny a vysvětlila mi, že to kouzlo se jmenuje spojení. Nikdo přesně neví, co se stane, když ho někdo použije, protože se to mění a tak máme spoustu možností. Při zkoušení nás zastihli kluci a řekli nám, že už se může vyrazit.

Útroby se mi stáhly strachem, co tam na nás čeká. Ale ostatní si z toho takovou hlavu nedělali. Tohle už přeci zažili. Narozdíl odemne. Mě však poháněla touha dostat Pavlu zpět.

Vyrazili jsme teda k vesmírnému modulu, který kluci stačili dát i na startovní rampu. Trochu jsem zapochybovala. Nemám ráda létání. Ale co se dalo dělat, už jsem nemohla ucouvnout. Modul byl kupodivu docela prostorný, než se z venku zdál. Jelikož já jsem nikdy nic takového neřídila seděla jsem u 'sonaru' který určoval, jestli v našem okolí něco není. To byla jedna z věcí, kterou jsem dokázala pojmenovat. Pak možná volant a desítky čudlíků a páček.

Našim hlavním pilotem byl Maručo. Protože on se v těhlech vecičkách vyzná z nás asi nejvíc. Když se modul snažil nastartovat, motor několikrát těžce oddychoval, až se s menším zvukem, podobného předení kočky nastartoval a odlepil od země. Rychle jsem se chytla opěradla sedačky a držela se, asi v domnění, že takhle aspoň předejdu pádu modulu. Ten však lehce stoupal vzhůru a krajina pod námi byla stále menší a menší.

Maručo nám po chvíli letu zdělil, ať se připoutáme, protože jsme na to asi jaksi trochu zapomněli. Všichni ho rychle napodobíme a cvaknutí nám potvrdí, že pás pevně drží na svém místě.

Jakmile jsme opustili naší atmosféru, cítila jsem, jak se celá nadlehčuju a nebýt pásu, asi bych teď tady lítala jak nafouknutý balón. Mack něco rychle naklikala na svém monitoru a po chvíli jsem poznala, že zapla umělou gravitaci, protože jsem si zas mohla pohodlně posadit. Zatímco ostatní upírali svou pozornost na obrazovky před sebou, já se rozhlížela všude okolo, a díky sklu jsem mohla hezky vidět ven na zářící hvězdy. Každá žila a zářila vlastními barvami a upoutávali tak na sebe mou pozornost. Zde byly hvězdy jinačí než u nás. Byly víc .... Magické. To je asi to slovo, které jsem chtěla. Až se sestrou odejdeme, bude mi to tu chybět. Pomyslela jsem si smutně. Kvůli svému chvilkovému rozjímání jsem si málem nevšimla, že na mém monitoru se objevila malá blikající tečka.

"Máme asi společnost." Řekla jsem jim a Maručo kývl. Nějak si poslal můj sonar pár zmáčknutí tlačítek k sobě na obrazovku, aby věděl kudy má letět. Pak se ke mě Dan otočil. "Udělali jsme tady pár změn, které myslím se nám teď budou hodit" mrkne na mě tajuplně a zmáčkne zeleny čudlík. Na jeho příkaz se k tomu ozve hlas z modulu, který asi potvrzuje jeho pokyny. "Maskovací plášť zapnut" pověděl stroj. Pokývu uznale hlavou. To byl dobrý nápad. Nemusíme přece na sebe hnedka upozorňovat. Snažila jsem se uklidnit. Srdce mi teď bylo dvakrát tak rychleji. Hučelo mi slabě v uších, ale zaslechla jsem od Maruča něco o tom, že deaktivoval štít a našel místo na vylodění, nebo jak se to říká.

Dan si všiml mé mírně pobledlé tváře, ale já se ho pokusila s chabým úsměvem odmavnout, že budu v pohodě. Všichni jsme byli připraveni jakmile přistaneme vyrazit. Nevím sice jak to udělal, ale velice 'nenapadně' Dan nějakým laserem udělal do trupu lodě díru. Do které se náš malý modul vešel a zaparkoval ho vedle ostatních vesmírných modulů. Jak originální. Ale teď zpátky k nastávajícímu problému. Tahle loď byla obrovská. Jak tady chceme někoho hledat. Maručovu vysílačku ruší nějaký radar, či co. V tomhle se opravdu moc nevyznám. A Mack se nás snažila 'utěšit' (asi to si myslela), že oni najdou nás, takže je nemusíme hledat. No... To my teda moc odvahy nepřidala. Takže... Juchu, smrt na nás čeká a s ní i moje sestra, která ode mě dostane asi sesterské kázání. (Kdo by se netěšil?!)

Tadáááá ( já sama tohle u knížek nečtu, takže vás ušetřím dalších řádků.😜) Čau všeci !!