Bakugan: Klíč mezi světy [DOKONČENO]

Konec

Zuzka
Oslepilo mě až nehorázné světlo. Víčka jsem pevně semkla k sobě než si oči přivyknou na tu záři. Po chvíli je znovu otevřu a párkrát zamrkam. Všude kolem mě byla jen bílá.

"Kde to jsem ?" Promluvila jsem do toho nekonečného​ prostoru. "Jsi u své rodiny mé dítě." Ozve se za mnou jemný ženský hlas.

Otočím se tím směrem a uvidím ženu, s blond vlasy a modrýma očima, které se až neuvěřitelně podobaly těm mým, se na mě koukaly s mateřskou něhou.

Vedle ženy byl muž ve středních letech. Jeho vous splýval v jedno s nakrátko zastřiženými vlasy. Od nich se odráželo světlo a dělalo mu na hlavě všechny odstíny hnědé. Jeho obličej zdobil široký úsměv a díval se na mě stejně jako jeho partnerka. Oba dva byli oblečeni v bílém oblečení.

Při bližším zkoumání jsem poznala, že mužův obličej má stejný tvar jako ten můj.

Udělala jsem k nim pár nejistých kroků. "Mami, tati ?" Řekla jsem skoro neslyšně. Jejich obličeje se ještě víc rozzářily a jen přikývli. Rychle jsem překonala tu malou vzdálenost, co nás od sebe dělili a skočila jim kolem krku a oni mě uvěznili v medvědím objetí.

Udělal se mi v krku velký knedlík a já nebyla schopná dál mluvit. Ale naštěstí slova, pro tuto chvíli nebyla potřeba.

Jen jsme tam v tichosti stáli a já potichu vzlykala. Konečně jsem potkala své skutečné rodiče, o kterých jsem ani do nedávna nevěděla.

Ještě chvíli jsme tam jen stáli v zajemnem objetí, ale pak jsem si něco uvědomila.
Kousek jsem se od rodičů oddálila a utřela si pár neposedných slz. "Já jsem umřela?" Zeptala jsem se s chabým úsměvem.

Mamka ke mně vstáhla ruku a dlaní mě pohladila po tváři. Zavřela jsem oči a užívala si její dotek. "Ještě nenadešel tvůj čas. Musíš se ještě vrátit. Ale neboj se. Opět se někdy setkáme." Řekla jemně a políbila mě na čelo.

"Máme tě moc rádi. A na kdy nezapomeň,  a kdo jsi." Naposledy jsme je obejmula a snažila si zapamatovat, co nejvíc jejich detailů. Pak jsem ucítila, jak se kolem mě zvedl vítr a já byla silou vtahnuta zpátky na zem.

* O malilinký kousek zpět*
Dan
Ne, to není možné. Nemůže být mrtvá! Rychle k Mackenzie přistoupil a sám se přesvědčil. Bohužel jsem opravdu nic necítil.

To nemůže být pravda, nemůže. Opakoval jsem si pořád dokola. "C-co se stalo?" Uslyšeli jsme slabý hlas v sutinách vedle. Z nich se vyhrabala Pavla a jakmile nás uviděla musela si rukou přikrýt pusu, aby nevykrikla. Po tvářích jí začali stékat slzy, které se snažila zadržet.

Maručo na mě kývl a vydal se k Pavle. Vzal jí kolem ramen a sedli si ne nejbližší kámen. Snažil se Pavle vysvětlit, co se všechno stalo a ona jen nevěřícně kulila oči.

To jsem ale moc nevnímal. Očima jsem se znovu vrátil k nehybné dívce,  na které mi hodně záleželo, možná víc, než jsem si chtěl přiznat. Dostal jsem najednou hrozný vztek. Vztek, který mě sžíral a já se prudce obrátil k dvojici sedící opodál.

"To ty za to můžeš! Ty si baronovi pomáhala a dostala nás sem!" Křičel jsem na Pavlu, která se teď celá vystrašená krčila vedle Maruča. "Omlouvám se." Pípla skoro neslyšně. Jen jsem si odfrkl. "Ale omluva nám Zuzku nevrátí!" Křičel jsem dál a začal se k ní přibližovat.

"Dane!" Zakřičela za mnou Mack a já ustal v pohybu. Otočil jsem se a koukl se na místo kam se dívala. Baronův kámen byl napraskly a z té praskliny se valilo modré světlo. Zatajil jsem dech. Ti světlo mělo stejnou barvu jako to, co vyrval ze.... Nesmím na ní myslet. A pro jistotu ještě víc zatnu ruku v pěst. Praskliny se začnou šířit, až ten kámen celý praskl a odlomil se na několik částí.