Bakugan: Klíč mezi světy [DOKONČENO]

Poslední bitva

Dan

Všichni jsme přestali s nápadem, jak se dostat ven a jen tupě zírali na Zuzku, která teď byla obklopena bílou září. Nebyli jsme naštěstí jediní, které to zaskočilo, baron stejně jako my ostatní sledoval, jak k němu míří pomalými kroky.

Hlavu hrdě vztyčenou a čišelo z ní sebejistota. Koule, ve které byly naši Bakugani se rozzářila stejným světlem, které vydával Hydraid. Narušil stavbu silového pole a tak se koule rozprskla a byly volní.

Naši Bakugani letěli k nám a Hydra šel za svým společníkem. Sedl si jí na rameno a vyčkával. Naši Bakugani se mezitím snažili přijít na způsob, jak nás dostat z toho vězení. Naštěstí všichni vojáci byli zaměření jen na jednu osobu. Zuzku.

Pavla, která pořád stála po baronově boku udělala krok vpřed, aby zakročila. Kleid jí však pohybem ruky zastavil, tak jako ostatní vojáky.

"Chceš boj? Máš ho mít. Už dlouho jsem nezápasil. Bude to pěkné rozehřívání, než zničím tvůj svět."

Natáhl před sebe ruku, v které se začaly objevovat černé jiskřičky z trochu fialovým odstínem. Za chvíli se tam zformoval temný Bakugan.

"Volal jste mě pane?" Zeptal se hlubokým hlasem, ze kterého mě přejel mráz po zádech. Ale s dívkou to ani nehnulo. Jen na něj upřela svůj pohled.

"Je čas. Skoncujeme to a pak ovládneme svět." "Zajisté pane." Odpověděl mu potěšeně.

Zuzka je pozorovala a pak klidně řekla. "Nevyhrajete, nemůžete ovládnout sílu, kterou jste mi vzali. Nemáte nemáte na ní žádné právo. A teď si jí vezmu zpátky." Odpověděla a chytla Hydru do rukou a už obě koule letěli vzduchem.

"Bakugane bojuj. Bakugane povstaň. Pyrus Hydraid. Darkus Reaper."

Červená záře se smíchala s černou a už naproti sobě stáli Bakugani v celé své výšce.

Reaper vypadal jako samotný ďábel.  Pár křídel, dva obrovské rohy a kosa, kterou třímal v ruce, navazoval dojem, že je samotná smrt. Ač jsem si to nerad přiznával měl jsem z něj docela strach.

"Schopnost aktivovat. Rohy zkázy." Řekl baron a Reaperovi se mezi rohy začala tvořit temná koule. "Schopnost aktivovat. Síla Hydraida." Její Bakugan začal rudě zářit a začalo se z něj řinout teplo.

Oba dva útoky do sebe narazily, což vyvolalo velkou ránu, která otřásla s celou lodí. Oba protivníci vyvázli jen s pár škrábanci. A pustili se do sebe na novo.

*****

Zuzka

Já i Hydra jsme už začínali být unavení. Ale nevzdávali jsme se. Baron a Darkus už taky toho utrpěli hodně a už bojovali z posledních sil. Bitevní vybavení na něj nemělo skoro vůbec žádný velký účinek. Když kolem sebe vyvolal štít, který se nám pak po dalších pokusech naštěstí povedlo rozbít, ale ubralo nám to hodně energie. Nevěděla jsem co dělat.

"Schopnost aktivovat. Zkáza temnoty." Cože?! On má ještě sílu?! "Hydraide vyhni se." Zakřičela jsem na něj, ale už bylo pozdě, síla ho zasáhla a on se poroučel k zemi o několik kroků dál. Zakřičela jsem jeho jméno. Jeho tělo se sesunulo na tvrdou zem a ani se nehlo. Proč se nezformoval zpátky? Pomyslím si.

Jako odpověď se jeho tělo prohne a zadýchaně zamumlá. "Já neprohraju. Nesmím."Snaží se postavit a podpírá se rukama, aby nespadl zpátky. Konečně zase pevně stojí, ale další ránu by už asi nevydržel, o tom moc nepochybuji. Musím se usmát nad jeho bojovností, snaží se do posledního dechu. Ale stejně nevím jestli to bude stačit.

"No tak. Nakopej mu konečně už ten jeho plechovej zadek. Vzpomeň si, co jsi zkoušela." Křikne na mě Mack a já se na ní rychle podívám. Na tváři se jí zformuluje lehký úsměv a mrkne na mě. No jasně, proč mě to nenapadlo hned. Rychle se zpátky otočím na našeho nepřítele a snažím se na něj soustředit. "Vydrž ještě chvilku Hydro." Pošlu mu myšlenku i s mým plánem. Neznatelně kývne hlavou, aby baron neměl podezření.

Zavřela jsem oči a snažila se sklidit svůj zrychlený dech. Ucítím dotek Hydrovi mysli a snažím se myslet jen na jeho přítomnost. Po chvíli všechny hlasy​, a zvuky utichly a já ucítila ten známý tlak na hrudi. Cítila jsem, jak ta síla ve mně nabývá a já instinktivně zvedla ruku před sebe, abych jí ze sebe dostala. Myslím, že nikdy mě nepřestane udivovat, jaké je to hluboké spojení mezi námi. Cítit každý nádech, výdech i každý tlukot srdce toho druhého. Pocit, že někoho máš, že nikdy nejsi sám. Ucítila jsem, jak síla dosáhla vrcholu a propustila jsem jí ze svého těla. Síla mě rychle ubývala a já cítila, že se zase vracím zpátky do reality.

Nohy mi vypověděly službu a já se skácela na zem, kde mě už vítala náruč odpočinku, který jsem teď zrovna tolik potřebovala. Možná, že na věčný odpočinek....

Mackenzie

Když oba zavřeli oči, pocítila jsem ten závan energie. Ucítil ho i baron, a proto nechal před Reaperem vytvořit temný štít. Vůbec nevěděli, co se děje a zmateně vyčkávali. Síla se stupňovala a s ní i zář kolem těch dvou. Když natáhli ruce před sebe, věděla jsem, co teď přijde.

"Všichni k zemi!" Křikla jsem na své přátele, kteří mě rychle napodobili. A jak se ukázalo, tak udělali dobře. Bílá záře, co se z nich vytvořila odhodila všechny na protější zdi a některé vojáky, rána do hlavy poslala do bezvědomí. Létaly i všelijaké věci a jedné tyči se povedlo zasahnout náš zamykací systém, takže jsme měli otevřeno. Kluci se hned začali zvedat na nohy, ale já je ještě zastavila. Musíme ještě chvíli počkat a dívali se na záři, jak nebezpečnou rychlostí letí na Reapera.

Vlna mířila na Darkuse a projela štítem skoro okamžitě, jenž se roztříštil na milióny malých střípků.

Zasáhl ho paprsek plnou silou. Ozval se nelidský ohlušující řev a křupnutí jeho smrtící kosy, když se roztříštila na půlku. Bakugan padl na zem, nebo spíš lépe řečeno byl odhozen na zeď. Ale jak byl za ním baron, nejdřív to odhodilo na tu zeď jeho, takže teď byl přimáčknut ke stěně za Raeperovým tělem.

Darkus zavřel svoje krví podlité oči a s platností se zformoval zpátky do kuličky. Odkryl tak pohled na jeho obrys vtlačený  do zdi, ve které v kaluži krve leží baron Klaid s hlavou v podivném úhlu. Nebyl to zrovna hezký pohled.

Zuzka se po chvíli co vyslala vlnu síly zhroutila na zem a její Bakugan se taky zformoval do své malé podoby. Rychle jsem vstala ze své křečovité polohy a tryskem se rozeběhla k nehybné dívce. Za mnou mi v patách byli hned i kluci, kteří si hned přisedli vedle mě kolem Zuzky. Otočili jsme jí na záda. V obličeji byla mrtvolně bledá. "Jak na tom je ?" Zeptal se roztřeseně Dan. "Já nevím." Své prsty jsem ji​ dala na krk a snažila se nahmatat puls. Do očí mi vyhrkly slzy. "Co se děje ?!" Zeptají se kluci s hroznou předtuchou. "Nemůžu nahmatat puls. Je mrtvá." Rozvlykám se a dlaněmi si zakryju obličej. Dlouho mě nikdo neviděl plakat a nechci aby mě takhle viděli. I když si to moc nepřiznávám. Přirostla mi za tak krátký čas k srdci. A teď je pryč.

Čau všeci!!
Já vím, já vím, já vím! Říkala jsem, že tohle bude poslední kapitola, ale já se nehodlám jen tak rozloučit, tak jsem to zase, ale už asi naposledy oddálila od nevyhnutelného. 😋

PS: potěší mě váš názor a samozřejmě hvězdičky taky neuškodí