Bakugan: Klíč mezi světy [DOKONČENO]

Střetnutí

Po chvíli pajdání u mého boku byla Mack aspoň dost v pořádku, aby mohla sama chodit. Ale stejně jsem pro jistotu zůstala blízko u ní, kdyby náhodou chtěla zase spadnout.

Po snad nekonečné době jsme se dostali na dohled velkým železným dvoukřídlým dveřím.

Když jsme se k nim přiblížili, sami se od sebe otevřeli. Hmmm, vypadá to že aspoň tyhle vrata mají na senzory. Pousměju se.

Když se otevřou, můžeme spatřit trůní sál. Je to veliká místnost. K trůnu, který je naproti nám vede dlouhý rudy koberec. A já mám docela špinavý boty. Škoda ho, a škoda hlavně pro něj. Můj jmenovaný sedí ležérně na trůně a krutě se na nás usmívá. Já ho za to s Mack vraždím pohledem.

"Konečně jste tady. Čekal jsem, že přijdete trochu dřív." Nadhodil falešný zklamaný výraz, který ale rychle přetvaroval do svého úšklebu. Jeho řezavý hlas se mi dostal až do morku kostí a způsobil mi menší husinu.

"Víš proč jsme tady." Řekla Mackenzie bez špetky strachu a jakékoliv jiné emoce. Baron hnedka zvážněl. Jeho tmavé brnění na světlé pokožce zařinčeli, když se zvedal z trůnu. Jeho rty se ještě více roztáhly.

"Samozřejmě. Tak není proč to dále odkládat." Dvakrát tleskl a najednou se z nějakých divných tajných dveří po stranách místnosti začali shlukovat vojáci, kteří nás obklopili. Srab. Schvavat se za vlastní vojáky a vůbec nebojovat. "Zbabělče." Zavrčela jsem jeho směrem. A on se zatvářil, jakobych mu řekla nějakou lichotku. Dělalo se mi z něj špatně. S Mack jsme si stoupli zády k sobě, aby jsme se mohli lépe krýt. "Máš plán?" Zeptala jsem se s nadějí mé spolubojovnice.

"No jasně mám suprový plán. Pohlédne přes rameno na mě s širokým úsměvem. "Kdo jich sejme víc." Úsměv jsem jí oplatila. Nastavili jsme ruce, do kterých nám ochotně skočili naši Bakugani. Vojáci už je měli taky připravený, tak jsme všichni na jednou zvolali. "Bakugane do boje. Bakugane povstaň." Všude se to rozzářilo a my zjistili, že všichni mají stejné Bakugany. Hmmm... Dobře. Jejich Bakugani byli opravdu příšery. Má to vůbec oči? Radši se nechci ptát kde.

"Schopnost aktivovat. Temně ostří." Řekla Mack a svým kouzlem srazila na zem hned dva Bakugany, kteří se hned zformovali zpátky do kuličky.

"Jseš pozadu." Zakřičela na mě. To si přece od ní nenechám líbit. "Schopnost aktivovat. Zářící meč." Moje karta se rozzářila a Hydře se v 'rukách' objevil dlouhý meč obalený ohněm. Sekl po našem nepříteli. Jednou ranou zanechal na nich hlubokou trhlinu, jakoby čepel projela máslem. Po chvíli to tři jejich Bakugani nevydrželi a s podivným skřekem se proměnili zpět. "Promiň, co že si říkala?" Oplatila jsem jí to s úsměvem.

Všichni vojáci najednou zvedli kartu a sborově řekli. "Schopnost aktivovat. Bahnitá záhuba."  Všechny ty příšery otevřely tlamy, z kterých vytrysklo bahno. To jako vážně. To by se mi pak nechtělo uklízet. "Nemůžeš se prosimtě trochu víc soustředit, než aby si vymýšlela takový věci ?!" Zavrčel na mě na oko rozzlobeně Hydra. "Promiň, nemohla jsem si to odpustit." Poslala jsem mu myšlenkou zpátky. Slyšela jsem jak si jen povzdechl. Ale já stejně věděla, že ho to aspoň trošičku pobavilo. Naše pouto neoblafne.

To slizký bahno se roztříštilo při dopadu na našich Bakuganech až to trochu plesklo. Docela hnus. Ale ještě horší než ten zápach bylo, že jim to najednou začalo rozežírat zbraně a postupně se to dostávalo až do jejich těla. 

Angel zakřičel jako první, když se to divný bahno, co určitě je nějaká kyselina začalo prožírat dál. Pak začal řvát i Hydra a bohužel, díky našemu poutu i já. Tohle je jedna z nevýhod našeho spojení. Cítím, když mu někdo ubližuje. Ale jen málo, takže když se mu něco stane, cítím to jen málo, jen takový menší otřesy na mém těle. Ale tohle bylo nesnesitelné i pro mě.

Chudák Hydra, jak jeho to asi muselo bolet. Cítila jsem, jakoby mě někdo prapaloval kůži na rukou až do masa. Zkusila jsem se za to místo chytnout, abych zmírnila bolest. Ale jak jinak než že to nepomohlo. Bolest se začala stupňovat a já urputně přemýšlela, co udělat. Angel už padl na kolena a pomalu se nezmohl na jediný pohyb. Mack tam stála jako prikovaná a zděšeně se na něho koukala. No tak, mysli! Urputně jsem přemýšlela a pohledem jsem pátrala po sále. Oči se mi zabodli do těch baronovych. Bylo na něm jasně vidět, jak se baví nad naší bolestí a beznadějí. Ale takovou radost mu nehodlám dopřát.

Zběsile pátrám kolem sebe a zastavila jsem se na svých hodinkách. Něco mě napadlo. Sice je to zoufalý plán, ale co můžu stratit. Asi skoro všechno, jestli nepohnu.

Čau všeci!!
Tady máte trochu toho boje. Budu ráda, jestli mě podpoříte komentem nebo nějakou tou hvězdičkou...

PS: jsem jediná, komu ten pohled na ty příšery připomněl Příšery s.r.o.? (Asi jo😂)