Hry mysli // Avengers

Útěk

Šli jsme jak nejrychleji to šlo. Překvapilo mě, že se Jack nijak nebránil našemu návrhu, aby šel první. V tu chvíli jsem to, ale neřešil. Každou minutu jsem očima zabloudil k dívčinu tělu. Byla bílá jako stěna a jediné barevné byla krev na jejích spáncích.

Mike se ke mě naklonil, ,,jak je jí?" Pokrčil jsem rameny a znovu se na Lucii bázlivě zadíval, ,,nevím. Je hrozně bledá."

,,Hele kluci" Jackův hlas se zatřásl. Došli jsme ho a následovali jeho pohled. Student upíral svůj zrak na dveře před námi. ,,Co je Jacku?" zeptal se Mike otráveně. ,,Ty dveře" Jack ukázal vpřed, ,,jsme už míjeli." ,,Jak to myslíš?" nechápal jsem. ,,No" kluk rozhodil rukama, ,,už jsem je viděl, byly to hodně krát. Tady pak tam a pak tady!" Začal zběsile ukazovat na všechny strany.

,,Klídek" Mike mu přišpendlil ruce k tělu, ,,chápeme." Jack neklidně poposkočil, ,,tak co uděláme?" Otočil jsem se a narazil nosem do stěny. Aha...tak tady tudy to nepůjde...

Obrátil jsem se zpátky na kluky, ,,musíme do těch dveří...jiná cesta tady není a vrátit se nemůžeme." Student nečekal na pokyn a vrhl se k nim. ,,Počkej ještě než...!" Klika cvakla a nám se otevřela černá místnost. Proč mě nikdo neposlouchá?!
Jack se jako střela vřítil dovnitř. Nechápavě jsem se na vojáka podíval, ,,co to do něj vjelo?" Mike pokrčil rameny a společně jsme spěchali za ním.

V té chvíli, kdy jsem překročil práh, se za mnou dveře s třesknutím zavřely. Nadskočil jsem a otočil se. Místo jediného východu se na mě šklebila celistvá zeď bez jediné známky vrat. Že já si to myslel....

Najednou mě oslepilo prudké světlo, které nečekaně ozářilo celý prostor. Přivřel jsem víčka, ale oslepující záře mi pronikala až do morku kostí. Jack poděšeně vykřikl a Mike ohavně zaklel. ,,Odkud se to bere?" nechápal jsem a pevněji si přitiskl dívku k tělu. V tom, stejně rychle jako přišlo, světlo zmizelo. Místnost byla normálně osvícená.

Chvíli jsem rozmrkával rychlé změny a když jsem konečně viděl jasně, rozhlédl jsem se. Pokoj byl rozlehlý. Připomínal spíš velkou halu a na konci stál zlatý trůn. Na něm se rozvalovala vysoká postava. ,,Kapitáne" řekla a seskočila, ,,rád tě zase vidím." ,,Loki" zavrčel jsem. Muž došel až k nám usmívajíc se od ucha k uchu, ,,věděl jsem, že přijdeš.......a jak vidím, přivedl jsi i hosty." ,,Co jsi jí udělal?" vyprskl jsem. Lokimu se po tváři rozlil ďábelsky úsměv, ,,já nic. Udělala si to sama."

Ironicky jsem se zasmál, ,,jo jasně." Muž nevině pokrčil rameny, ,,ale jsem rád, že jsi mi jí přinesl, nemusím pro ní posílat." Bezmyšlenkovitě jsem Lucii sevřel ještě pevněji. Lokimu to neušlo a jeho úsměv se ještě rozšířil. ,,A teď jí polož a odstup." Mike se zamračil, ,,nedělej to. Všehny nás neporazí." Loki se zvonivě zasmál a luskl. Ze všech stran se k nám nakupila mostra všech barev, jedno hnusnější než druhé. ,,No jen pojďte" vykřikl Jack a hněvivě se rozhlížel. ,,Jacku!" okřikli jsme ho s Mikem náraz.

Student, ale jakoby nás neslyšel. Tasil oba své malé mečíky a se zběsilým křikem se vrhl do davu Feirů. Voják si odplivl, ,,já z toho kluka zešílím" a vyběhl za ním.

A co jako já? Budu tu jen tak stát? To teda ne. Opatrně jsem položil dívku na zem a silně kopl do nejbližší stvůry. ,,Steve!" Otočil jsem se a chytil letící zbraň. Meč? Jejda...budu muset malinko zaimprovizovat. Na velké rozmýšlení však nebyl čas. Příšery se hrnuly stále ve větším a větším počtu a ani když několik z nich padlo pod mými rychlými výpady, nezmenšil se jejich počet ani o kousek.

Po dvou hodinách boje jsem toho už měl jak se patří dost. Únava z Lokiho experimentů se dostavila dříve, než jsem očekával. Každičký sval mě pálil, jakoby mi někdo žhavým železem propichoval kůži. Teď to ale nemůžu vzdát. Musím ji ochránit. Jedině ta slova mě držela na nohou.

Můj pohled zabloudil k Mikovi. Voják se bil statečně, ale i na něm byla již znát únava. Pár metrů od něj mě upoutal rychlý a svižný pohyb. S údivem jsem zjistil, že ta rychle se pohybující skvrna je Jack. Kde se v něm bere tolik energie?

,,STEVE POZOR!!" Prudce jsem se otočil a jen tak tak odrazil meč dalšího Feira. Sek sek úder a na zemi přibyla další mrtvola. Už to dlouho nevydržím. Ani adrenalin  v krvi mi nedával tolik energie, kolik jsem potřeboval.

Loki se rozvaloval na trůně a s neskrývaným potěšením se díval na scénu před sebou.

Najednou se ozvala obrovská rána. Stěna vedle mě začala praskat, až se rozlétla úplně. Odskočil jsem před náporem sutin a chránil tak Luciino tělo. Koutkem oka jsem uviděl Lokiho, jak sebou prudce trhl. Jakmile se prach trochu usadil, spatřil jsem v díře po výbuchu dvě matné postavy. Jedna, vysoká, se rozběhla k Mikovi a Jackovi, zatímco druhá, pomenší, doběhla k nám.

,,Emo" vydechl jsem šťastně. Černovláska mi věnovala rychlý úsměv a zabodla přibíhajícího Feira. ,,Musíme jít." Kývl jsem a z posledních sil vzal Lucii do náruče. ,,Zvládneš to?" strachovala se. Udělal jsem krok a po zjištění, že se udržím, jsem kývl. ,,Tak pojďme" Ema vběhla do davu nestvůr zanechávajíc za sebou krvavou stopu padlých. Rozběhl jsem se za ní.

Loki
Viděl jsem už jenom jejich záda, jak mizí v prahu a dýmu. ,,Kruci" zaklel jsem a kopl do nejbližšího předmětu. Hlava. Hezké....
Složil jsem se na trůn a podepřel si hlavu. ,,Promiňte pane." Pootočil jsem hlavu a uviděl jsem svého hlavního laboranta.

,,Mmmm...?"
,,Máme výsledky testů......"
,,A?"
,,Radši se podívejte sám..."

Otráveně jsem mu vytrhl štos papírů a zběžně ho přelétl očima. Srdce se mi málem zastavilo. Několikrát jsem mrkl a znovu si přečetl těch pár zvýrazněných vět. ,,Je to..." nasucho jsem polkl, ,,je to jisté?"

,,Bezpochyby pane."
,,Najděte ji...."
,,Prosím?"
Mrštil jsem po něm papíry, ,,NAJDĚTE JI!!"