Hry mysli // Avengers

Nadšení

Thor

Zmizel a podlaha pode mnou zapraskala. Cítil jsem, jak se zeď za mnou pomalu hroutí. Konec. Probliklo mi hlavou. Tohle je konec. Opakoval jsem si Lokiho slova dokola a dokola. Povstalecká skupina. Zatnul jsem pěsti. Osvobozují Avengers a já tu jen tak sedím?! Bude tam i ona. Ne, ještě nenechám Lokiho mě pokořit. Ne teď, ne tady. Navíc. Musím ji najít. Říct jí, co vím. Musí to vědět! Musí vědět, kdo je!
Opřel jsem se o kolena a pomalu se postavil. Rezavé okovy se mi zařezávaly do rozedraných zápěstí. Potlačil jsem bolestné zakňučení. Zem se zatřásla a mě bylo jasné, že mi nezbývá moc času. Zapřel jsem se nohama vzad. Tlačil jsem ruce před sebe, snažil se roztrhnout pouta. Bolest stoupala do neúnosné hranice. Ramena mi hořela, jako bych si je měl každou chvíli vykloubit. Uvědomil jsem si, že naštvaně vrčím. Ozval se další praskot, až se mi téměř zastavilo srdce. Teď nebo nikdy.
Uchopil jsem řetězy poutající mě ke zdi a zhluboka se nadechl. Pak prudkým pohybem rukou vpřed jsem odtrhl pouta od zdi. Přepadl jsem na břicho a rychle oddechoval. Kolem dlaní mi stékaly pramínky krve a po čele potoky potu. Volný. Usmál jsem se do studené hlíny.
Srdce se mi náhle, jako už mockrát předtím, téměř zastavilo. Zeď za mnou třikrát mohutně praskla a s předehrou sutin dopadla na má záda.

*********

Lucie

,,Vstávat ospalci!" Celou budovou se rozezněl radostný hlas, ,,našel jsem je! Našel!" Vyskočila jsem na nohy tak rychle, až se se mnou zatočilo všechno kolem. ,,Co? Co se děje?" Rychle jsem se rozhlédla po pokoji. Steve nikde. Byl to všechno jen další sen? Otřásla jsem se náhlým přívalem chladu. Ten pocit jsem znala. Objala jsem se rukama a málem vyjekla překvapením. Na tvář se mi vloudil úsměv. Přitáhla jsem si ke krku velkou mikinu s hvězdou v barvách kapitánova štítu a přivřela jsem oči vychutnávajíc si její teplo a jeho vůni. Nebyl to sen. Opravdu tu byl.
,,Našel jsem je!" Ozvalo se znovu z chodby tentokrát mnohem hlasitěji. ,,Lucie! Henry! Miku! Kdokoliv!! No tak přestaňte spát!!" Vyběhla jsem na chodbu. Bruce téměř tančil sem a tam pln radosti. Nikdy jsem ho tak neviděla. Byl nadšený.
Z jiných dveří se vybatolil Mike a mnul si rozespalé oči: ,,Co se sakra děje? Je blbých..." odmlčel se, ,,kolik je vůbec hodin?" Odpovědí mu bylo hlasité Henryho zívnutí: ,,Šest ráno." Jeho oči zabloudily ke mě a výraz jeho tváře pohasl a zvrdl. ,,Jdu udělat snídani" zamručel a otočil se ke kuchyni přesně ve chvíli když přiběhl Steve. ,,Uhni. Mi. Z. Cesty." zavrčel zrzek nebezpečně. Kapitán zmateně poodstoupil a Henry svižně odešel. ,,Co...co se děje?" Rogers si prohrábl vlasy a ještě na chvíli se obrátil na místo kde ještě před vteřinou stál. Měl na hlavě roztomilý rozcuch a tvář ještě trochu pomačkanou od polštáře. Trochu jsem se začervenala.
Mike se uchechtl a sjel mě pohledem: ,,Neřeš."
,,To je jedno" rychle jsem do toho vstoupila a červeň setřásla, ,,Bruci, co se proboha děje a proč tak křičíš?" ,,Pojďte, pojďte" zagestikuloval horlivě a vedl nás do své laboratoře.
Málem jsem jeho rychlou chůzi nestíhala a ještě pořád napůl v malatné rozespalosti jsem vpadla do pokoje. Banner začal něco horlivě vyťukávat na klávesnici a na monitoru nemalého počítače se pomalu objevovala velká mapa. ,,Můžeš už se laskavě vyjádřit?" zívla znovu Mike a otráveně se opřel o futra. Bruce nevypadal, že by ho slyšel. Tichem znělo jen melodické klapání. Chlad pohlcující mé tělo zesílil a donutil mě více se zachumlat. Z úst mi vyšel malý obláček páry následovaný táhlým zívnutím. Steve přišel k vědcovým zádům a opatrně ho poplácal po rameni: ,,Mluv s námi, Bruci." Banner se s mírným trhnutím otočil, nadšení v očích: ,,Našel jsem ji, Steve. Našel jsem Natashu."
Teď jeho radost dávala absolutní smysl. Usmála jsem se: ,,To je neuvěřitelné!" ,,Jo jo" zavrčel Mike, ,,strašně sladké. Tak kde je?" Bruce mapu několikrát přiblížil a nám se naskytl pohled na blízké pohoří. To nemyslí vážně, ne? Nesnáším výšky..
[Blbý no]
Uchechtla jsem se.
No páni. Dlouho jsi se neozval.
[Mám lepší věci na práci, než bavit se s tebou]
Jako třeba?
[...]
,,....takže bude lepší když vylezete na horu z východní strany. Sráz je tam menší a... Lucie? Posloucháš mě?" Trhla jsem sebou: ,,A-ano. Ano jistě." Popošla jsem blíž a zahleděla se na mapu: ,,A určitě...se tam nedá dostat jinak?" ,,Určitě ne" odpověděl Bruce rychle. Steve obrázek hory chvíli pečlivě studoval: ,,Výšlap by to neměl být těžký, ale" otočil se na vědce, ,,neříkal jsi, že jsi našel je? Množné číslo?" ,,Jo! Ještě Starka" přikývl Banner, ,,pro toho můžeme zajít pak." ,,Proč až pak?" ušklíbl se Mike a protáhl se, ,,kdo říká, že ta holka je důležitější než on?" ,,Já to říkám" zavrčel vědec a na čele mu zatepala žíla.
[To začíná být zajímavé..]
,,Tak klid" zasáhl kapitán rychle, ,,Miku přestaň." ,,Pche" voják si založil ruce na hrudi, ,,a s čím? Jen se ptám." Věnovala jsem mu káravý pohled. ,,No jo, no jo" rozhodil poraženecky rukama, ,,jdu na snídani. Henry už určitě čeká. Pak se domluvíme jak dál."
Než jsem na to stihla cokoliv říct, zmizel na chodbě. Proč se začínají všichni chovat tak divně. Povzdechla jsem si.
[Hehe]
Čemu se směješ ty..
Málem jsem vjekla, když mi Steve položil dlaně na ramena. ,,Půjdu taky" jeho dech se mi otřel o krk. Naskočila mi husí kůže. ,,D-dobře" řekla jsem rychle a olízla si suché rty. Kapitán se slabě zasmál a na spánku mu přistál jeho jemný polibek: ,,Přijď brzy."
Až když odešel, vyšel mi z plic dlouho zadržovaný vzduch.
,,Takže vy dva.."
Prudce jsem se otočila. Bruce se šklebil od ucha k uchu jako školačka a mezi zuby žmoulal pacičku svých brýlí. ,,Ne n-e" vykoktala jsem rychle, ,,nic my dva." ,,No jasný" Banner mě přejel pohledem od shora dolů. Protočila jsem oči a z úst mi utekl zoufalý sten: ,,Fakt ne!" Vědec se rozesmál: ,,Rudneš, Lucie." Sklopila jsem hlavu, aby mi vlasy přepadly přes tvář a skousla si ret. Sakra..
,,Jsou...jsou už ty testy hotové?" obratně jsem změnila téma, jakoby nic. Bruce de zasmál a opět něco vyhledal na počítači: ,,Musíš být trpělivá. Tvé vzorky se zdají více zvláštní, než jsem si myslel." ,,To je špatné?" nejistě jsem zvedla hlavu. Zavrtěl hlavou: ,,Ne nezbytně. Každopádně na tom budu pracovat. Slibuji." ,,Děkuji" vděčně jsem se usmála. Ťukl mě do čela jak malé dítě a donutil mě se po něm se smíchem ohnat. ,,Teď jdi na tu snídani" mrkl na mě, ,,než se ti tři sežerou za živa." Uchechtla jsem se nad tou představou a vydala se ke dveřím.
,,A Lucie?"
,,Ano?" ohlédla jsem se.
Banner mě znovu sjel pohledem: ,,Raději se převlékni."

-------
Ahojky!
Omlouvám se všem, kteří tak trpělivě čekají na další kapitoly tohoto příběhu <33
Vím, jak pomalu vycházejí, a proto si Vaší podpory vážím mnohem více!
Znovu se omlouvám, ale situace ve škole mi moc nedovoluje psát, ovšem jsem ráda, že se vždy najde někdo, kdo mě tzv. nakopne k práci ^~^
S láskou
Vaše Adda~