Hry mysli // Avengers

Neodcházej..

Jistě jste si všimli jedné veliké změny ^^ ano, správně. Nový cover! Chtěla bych moc poděkovat Ela_Elen za tak skvělou práci při jeho vymýšlení a tvoření a na oslavu nového nová kapitola, příjemné počtení~
Vaše Adda ❤️

------------------------

Henry

Moje krev byla na bodu varu téměř jako voda v hrnci stojícím přede mnou. Jak se mohl opovážit na ni jen sáhnout?! Odfrkl jsem si. Moje nenávist k tomu rádoby hrdinovi rostla každým dnem. Vztekle jsem mrštil s vařečkou do hrnce, až voda vystříkla. Uskočil jsem, ale ne dost rychle, aby mě pár kapek nepopálilo na předloktí. ,,Sakra" zamračil jsem se ještě víc. ,,Dej si to pod ledovou vodu." Otočil jsem se po hlase. Amerika stál za jednou z židlí u kulatého stolu a opíral se o ni. ,,Dík za radu" odsekl jsem ostře, ale udělal, co mi poradil. Slyšel jsem, jak se posadil a znuděně si povzdechl. ,,Kolik sníš vajíček?" zamumlal jsem, když jsem se přesunul k hrnci, který jsem stáhl z plotny. Odpověď mě ani moc nezajímala. Naházel jsem pár vajíček na talíř a mrštil s ním před něj: ,,Na."
Steve mě sjel pohledem, jehož význam jsem jen stěží odhadl.

,,Co zíráš?" štěkl jsem po něm. Kapitán se uchechtl: ,,Ale to nic." Shlédl na talíř a pustil se do jídla: ,,Mmmm. Opravdu moc dobré." Aby ne, když je to ode mě ušklíbl jsem se sám pro sebe. ,,Mike se ještě skočil převléct a opláchnout, ale prý přijde za chvíli" dodal ještě, než v něm zmizelo další ze soust. ,,Mhh" zamručel jsem nevrle a nandal porci i sobě. Sedl jsem si na opačnou stranu stolu nevšímaje si svého společníka.
Jedli jsme v tichosti. V až moc velké tichosti. Slyšel jsem vše. Jak žvýká, jak dýchá, téměř i to jak se hýbe. Nevím, co mě to popadlo. Byl jsem neskutečně podrážděný, pouhá jeho přítomnost mi hýbala žlučí. Po chvíli jsem to už nevydržel a zprudka jsem odhodil vidličku: ,,Můžeš sakra dýchat potišeji?!"
Steve sebou trhl a nechápavě se na mě podíval: ,,Prosím?" ,,Jestli můžeš prostě...arggg" vstal jsem, ,,nech to být." Nechal jsem vajíčka vajíčky a rázně se vydal pryč. Ve dveřích jsem málem vrazil do Mika, který právě vcházel. ,,Kam jdeš zrzoune?" zavolal za mnou. Uchechtl jsem se: ,,Zavři zobák." Poslední co jsem slyšel, než se za mnou zabouchly dveře do pokoje, byla Mikova slova. Jejich význam mi už ale unikl.

******

Lucie

Složila jsem kapitánovo mikinu na postel a sama se navlékla do černých kalhot a volné košile. Spěchala jsem. Svižně jsem procházela chodbami, když tu mě náhle zastavily hlasité rány z jednoho z pokojů. Opatrně jsem se přikradla blíže a nakoukla dovnitř skrz škvíru v pootevřených dveřích.
Obraz, který se mi naskytl, mi téměř vyrazil dech. Henry stál uprostřed pokoje kam prosvítalo jen pár paprsků světla a házel ze strany na stranu se vším, co mu přišlo pod ruku. Nikdy jsem ho takhle neviděla. Nikdy takhle nevyváděl. Nevěděla jsem co dělat, a tak jsem chvíli vyčkala. Uklidnil se ani ne za pár minut. Jen stál s hlavou v dlaních.
Zaťukala jsem a pootevřela více, aby světlo z chodby proniklo i dovnitř: ,,Henry?" Výrazně sebou škubl a obrátil se ke mě. ,,T-Ty?" polekal se, ,,co ty tady děláš?" ,,Slyšela jsem hluk a.." vešla jsem a pečlivě za sebou zavřela dveře, ,,jsi v pořádku?" Ani jsem se nesnažila skrýt obavu v mém hlase. Nic neříkal. Znejistěla jsem a pomalu přišla blíž: ,,Copak se děje? Mluv se mnou, Henry." Díval se na mě. Ani se nehl, ani nehlesl. Dovolila jsem si přiblížit se více. Opatrně jsem položila dlaň na jeho rameno, ale on ji hned setřásl. Smutně jsem se pousmála: ,,Dobrá. Pokud mi to nechceš říct, tak neříkej. A pokud nechceš, abych tu byla, tak nebudu jen..." hlas se mi na chvíli zadrhl, ,,jen za námi přijď brzy. Ať se o tebe moc nebojím." Věnovala jsem mu největší úsměv, jakého jsem byla schopná a vydala se ke dveřím.
,,Počkej..!"
Než jsem se stihla otočit po hlase, uvěznily mě dvě paže v pevném objetí. ,,Henry?" překvapeně jsem zamrkala. Zabořil mi hlavu do vlasů a přitiskl si mě k sobě blíž: ,,Prosím, neodcházej." S úlevou jsem si oddechla a pohladila ho po odhalených předloktích: ,,Nikam nejdu." Napětí jeho svalů trochu polevilo. Začala jsem ho palcem hladit po hřbetu dlaně, dokud se neuklidnil úplně. ,,Řekneš mi, co se děje?" zkusila jsem to opatrně, ,,víš, že mi můžeš říct všechno." Znovu se napjal. ,,Dobře, dobře" stiskla jsem mu ruce, ,,nemusíš. Nic neříkej."
Otočila jsem se k němu čelem a usmála se: ,,Ať tě trápí cokoliv, bude to dobré. Slibuji." Vtiskla jsem mu něžný polibek na tvář a objala ho kolem krku.
Chvíli trvalo, než mi objetí opětoval. Schoval mi hlavu do ramene a přitulil si mě k sobě. Vískala jsem ho ve vlasech. Nenapadlo mě, co dalšího bych řekla, a tak jsem raději mlčela, stejně jako on.
Minuty ubíhaly. Odtáhla jsem se a vzala jeho dlaně do svých: ,,Co myslíš? Půjdeme na snídani?" Spojila jsem náš oční kontakt, ze kterého téměř okamžitě rozpačitě utekl. Tiše jsem se zasmála: ,,Beru to jako ne." Pohled mi spadl na jeho popálenou kůži. ,,Copak jsi dělal?" svraštila jsem starostlivě čelo a dotlačila jsem ho k posteli, kam jsem ho donutila se posadit. ,,Vařil jsem" špitl se šklebem a zvedl ke mě oči. Neubránila jsem se dalšímu slabému smíchu: ,,Na vlastní nebezpečí, jak vidím. Vydrž chvilku."
Jen neochotně mě pustil. Vběhla jsem do blízké koupelny. Sebrala jsem pár věcí a s nimi v náruči jsem se vrátila zpět. Posadila jsem se a vše si rozprostřela na kolena. ,,Tak ukaž" pokynula jsem mu.
Henry se měkce usmál a podal mi paži. Pustila jsem se do práce. Popálenina nebyla nijak vážná, ale péči si jistě zasloužila. Netrvalo dlouho a byla jsem hotová. ,,Dobrý" zálibně jsem projela obvaz očima, ,,hmm nechci se chlubit, ale takhle pěkně se mi ještě žádný obvaz zavázat nepovedlo." Zasmála jsem se. S úlevou jsem zjistila, že můj smích následoval i ten zrzkův.
,,Nech teď mě udělat něco pro tebe.." špitl náhle a i přes můj nechápavý výraz mě posadil vedle postele. ,,Co myslíš?" chtěla jsem se na něj otočit, ale on mi nasměroval hlavu přímo proti zdi. Co dělá? Proč se mám dívat na zeď? Ozvalo se otevírání šuplíků a rachot neznámých předmětů. Trochu jsem znejistěla. Bože co se děje? ,,Jsi moc krásná" cítila jsem, jak se usmál, ,,ale tenhle nový účes ti moc nesluší." Zachichotal se.
Až v ten moment jsem si uvědomila, že jsem se v tom spěchu zapomněla učesat. Zrudla jsem až po uši. To jsem tak chodila celou dobu?! ,,Hehe" pohladil mě po hlavě, ,,nechtěl jsem tě uvést do rozpaků. Neboj se, všechno napravíme." Do vlasů mi vjel tenký plastový hřeben. Henry mi počal pramínky rozčesávat s takovým citem a zkušeností, že jsem doslova oněměla. Zavřela jsem oči a nechala jej. ,,Kdybych tě tahal, tak řekni" dodal šeptem, jakoby se bál porušit nastalé ticho. Pokývala jsem hlavou na znamení souhlasu.
Nevím, kolik času uteklo, ani jak dlouho jsme tak seděli, jediné co jsem vnímala byly Henryho prsty splétající mi vlasy. ,,Kde jsi se to naučil?" zeptala jsem se konečně na to, co mi celou tu dobu vrtalo hlavou.
,,Měl jsem dvě sestry" řekl prostě, ,,než se zeptáš. Ano. Měl. Zemřeli při požáru té budovy, odkud jsi mě s Emou vytáhla." Srdce mi najednou ztěžklo a do očí se mi nahrnuly slzy. Emo...Henry... To je strašné..
Rychle jsem zamrkala. Ne teď ne.
[Buu buu buu]
Zklapni! Copak v sobě nemáš ani trochu citu?!
[Citu? Hmm počkej. Myslím, že kdysi..em ne. To byla jen taková chvilková slabost]
Náhle mi Henry položil dlaně na ramena: ,,Hotovo." ,,Už?" obrátila jsem hlavu. Kývl, vzal mou hlavu do dlaní a prohlédl jsi celé své dílo. ,,Překrásné" jeho úsměv rostl. ,,Vážně?" rychle jsem vyskočila, ,,to musím vidět!" Doběhla jsem k zrcadlu a i na mé tváři zazářilo usmání. ,,Páni" uteklo mi ze rtů. Dva copy, které mi začínaly každý na jedné straně hlavy, se táhly po celé délce až k týlu, kde se spojily v jeden velký culík.
,,Sluší ti to." Za mnou se objevil Henry. ,,Děkuji." Otočila jsem se kolem své osy. ,,Můžu mít otázku?" Zrzek nejistě přistoupil těsně za má záda. V odrazu skla jsem vyhledala jeho tvář: ,,Jistě. Ptej se." Uhl pohledem: ,,Ale musíš mi slíbit, že se na nic nebudeš vyptávat." Kývla jsem. Henry se zhluboka nadechl a znovu se mi zadíval do očí skrz zrcadlo.
,,Spala jsi se Stevem?"
,,Cože?!" vyjekla jsem.
,,Odpověz prosím."
,,Ne, Henry" řekla jsem rázně, ,,nespala." Bylo vidět, že se mu ulevilo. Co tohle všechno znamená? On to věděl. Tušil, že se budu chtít ptát dál. Vyvolalo to ve mě tolik otázek. Ale slíbila jsem to. Zavrtěla jsem hlavou a pokusila se všechny dotazy vyhnat. S novým úšklebkem jsem ho vzala za rukáv a táhla ke dveřím: ,,Tak už pojď." Nechal se vytáhnout ven. Jeho slova mi ale zůstala v hlavě ještě dlouho potom.