Hry mysli // Avengers

Hulk

Lucie

Můj pokoj se zdál útulnější než kdy jindy. Příjemná vůně šeříku se nesla vzduchem, jakoby byla jeho samozřejmou součástí. Uklidňovala a kolébala moji roztěkanou mysl. Měkká matrace mi objímala záda a tma, která obklopovala mé zavřené oči, mi dodávala dlouho postrádaný pocit pohody.
Posadila jsem se a víčka odlepila od sebe. Pohled mi sklouzl k dlaním, jejíž prsty mě brněly a posílaly slabé vibrace do každé části mého těla.

[Svého těla si moc nevšímáš, že?]

,,Co tím myslíš?" sledovala jsem, jak se slabá modrá záře odráží od mé kůže.

[Hmm...tvá moc roste. Zajímavé...zajímavější než jsem si myslel.]

Krátce jsem protáhla prsty. Brnění se pomalu rozlézalo celým mým tělem. Naplňovalo mě. Hýčkalo. Zhluboka jsem se nadechla, jakoby bych mohla svou objevovanou moc vnímat pouhými vdechy.
,,Jsi tak krásná, dcero moje."
Překvapením jsem málem vyjekla.
U pelesti mé postele stála žena s krásnými hnědými vlasy. Žena, jejíž tvář jsem viděla naposledy před několika týdny u ohniště. Teď se mi zdála ale jiná. Její obličej byl strhaný, unavený. Ústa se mi bezděčně otevírala, ale slova mizela dříve, než se objevila. Žena se usmála: ,,Tak jsi vyrostla." Nezmohla jsem se na nic. Byl to sen? Štípla jsem se do ruky a nadskočila. Nebyl. Rozhodně nebyl.

[Je krásnější, než si ji pamatuji...]

Zarazila jsem se. Loki ji zná? ,,Ty jsi..." konečně se z mých rtů ozvala slova, ,,moje matka?" Neznámá se zasmála: ,,Je mi tak líto, že jsem tě neviděla vyrůstat... Tak líto. Ale konečně jsi dospěla, zrovna když můj čas se tu krátí." Na tváři se jí mihl smutný úsměv: ,,Tvá moc je veliká, větší než kdy byla moje, kdy bude kohokoliv z naší rodiny. Buď s ní opatrná.." Špičky prstů jí pomalu začaly mizet. Než jsem se stihla vzpamatovat, byl v pokoji jen její matný obrys. ,,Počkej...počkej!" Prudce jsem trhla rukou vpřed.
,,MAMI!" Zrzcadlo nedaleko postele se s třeskutím rozlétlo.
,,Miluji tě" s těmi slovy postava zmizela.
Podlomila se mi kolena. ,,Počkej! MAMI! Nemůžeš mě tu nechat, mám tolik otázek!!" Křičela jsem s očima plnýma slz. Bylo pozdě. V místnosti jsem byla sama. Znovu sama.

*******

Jack

Neklid mně nutil přecházet sem a tam. Nehty jsem si ryl do kůže na zápěstí. Bolest jsem nevnímal. Cítil jsem vůbec ještě nějakou? Zbědované oči upíral na dveře, na tác s jídlem před nimi. Jak mi to mohli udělat?! Někam mě zavřít?! Drogy.. můžou za všechno...za všechny moje problémy! Proč jen na ně nemůžu přestat myslet. Proč pořád toužím po tom pocitu? Pocitu co mi dovolí být sám sebou, rychlý, produktivní, jako hrdinové! Jako hrdinové... Vzdychl jsem. Kdybych jím byl..kdybych... Další vlna výčitek polila mou zbědovanou duši, utrápené srdce. Kdybych byl silnější... všichni, které jsem miloval by ještě žili! Podlomila se mi kolena. Zem uvítala mé tělo, jakoby nic nevážilo, jako bych byl vzduch. Ty hlasy. Ty vyčítavé hlasy. Proč nemůžou být zticha!  Aspoň na chvíli! Potřebuji to..potřebuji svou dávku! Rozčileně jsem se otáčel. V pasti... ,,PUSŤTE MĚ VEN!!" vyskočil jsem na klepající se nohy a jako již mnohokrát jsem začal bušit do dveří. ,,POTŘEBUJI TO! DEJTE MI TO!" Pot mi začal v pramíncích stékat po tváři. Přitiskl jsem se zády ke stěně, sjel znovu na zem. Klidnou, neodmítavou. ,,Prosím..."  z oka se mi svezla slza, ,,zastavte to..." Špitl jsem předtím, než se mi víčka pomalu zavřela. 

  *******  

Lucie  

Trvalo nějakou dobu, než se mi podařilo uklidnit své chvějící se ruce, ledové mrazení zbytku těla. Opřela jsem se o pelest postele a pomalu se posadila. Pár slz, které si mezitím našlo cestu po mé tváři, zaschly, a tak mi zbyla jen pouhá vzpomínka na postavu, kterou jsem vídávala ve snech, v temných uličkách, při vypětí sil. Kdo jsem? Kdo je má rodina? Doteď mě ani nenapadlo, že mi jednou takové otázky pohltí mysl. A bylo ticho. Hrozivé, dlouhé ticho. ,,Na to nic neřekneš?" uchechtla jsem se jízlivě, Loki se ale neozval. Ze rtů mi unikl zoufalý sten. Musím najít Steva...
Prudce a rozhodně jsem se otočila ke dveřím. 

Než jsem se stihla dotknout kliky, ozval se křik, který mi zamrazil krev v žilách. Jeho křik. ,,Všichni rychle schovat! Miku! Nesměj se a pojď sem! Henry!! Pozor!!" Další příšerná rána. Vyrazila jsem ze dveří jako střela. Židle, stůl,... v té chvíli pro  mě nic nebylo překážkou. Vpadla jsem do kuchyně. Všechno bylo rozházené, rozbité. Střepy se válely po podlaze všude kam jen jsem dohlédla. Jako po výbuchu. 

Vtom přímo přede mnou prolétlo Stevovo tělo a srazilo se se stěnou. ,,Steve!" vyjekla jsem a spěchala k němu, ,,co se děje? Jsi v pořádku?!" Kapitán se s mojí pomocí postavil. Měl natžené obočí a po obličeji se mu řinula krev. Opatrně, ale naléhavě jsem ho vzala za paži: ,,Tak mluv přece!" Podíval se na mě. Jeho ustaraný výraz mi na klidu moc nepřidal. ,,Bruce on..." nedořekl. Ozval se další křik a před mýma očima stanulo něco obrovského. Ztuhla jsem. Mohutné svalnaté tělo, celé zelené. Zatmavil se mi pohled, málem jsem omdlela. ,,Nevím co se stalo" kapitánův hlas byl plný obav, ,,ale musíme ho rychle znovu uklidnit." ,,Tohle je..." nasucho jsem polkla a sjela postavu přede mnou. Svou velkostí zaplňoval celou místnost, jeho vztek a rozhořčení bylo téměř hmatatelné. ,,Ano" Steve mně jediným pohybem schoval za sebe, ,,Hulk."