Hry mysli // Avengers

Box sbližuje

*****

Šla jsem směsicí chodeb a mnula si loketní jamku poznamenanou nevkusnou modrou náplastí. Jiskří. Vážně to mezi námi jiskří? Přemítala jsem, jak zvláštní slovo použil. Přes všechnu tu bolest, starosti a Lokiho jsem ani neměla čas nad něčím takovým přemýšlet a nevěděla jsem, jestli se mi chtělo vůbec začínat.

Pojednou mi k uším dolehla série zvláštních tlumených ran. Rozhlédla jsem se jako kdybych snad mohla ten zvuk zahlédnout. Vydala jsem se neznámo kam s ušima nastraženýma. Rány mě vedli dolů po schodech až do chodby podobné sklepení. Otřásl mnou studený vítr.

Najednou se mi pod nohy připletl kámen. Klopýtla jsem a dlaněmi se zachytila o nejbližší roh kamenné zdi. Balvany mi do paží vystřelily mrazivý pocit, který mě donutil stáhnout je velmi rychle zpátky k tělu. Promnula jsem si ruce a s údivem zjistila, že se od teploty zdi moc neliší.

Tlumené rány získávaly postupně na intenzitě, jak jsem pomalými krůčky cupitala hlouběji do nitra sklepení. Chodba končila vysokými dřevěnými dveřmi s ocelovými panty a neobvykle zahnutou klikou. Vevnitř to bude asi vypadat... pomyslela jsem si a opatrně vzala za kliku.
Opak byl pravdou. Místnost vypadala jako velmi moderně zařízená tělocvična. S několika žebřinami, švihadly, zavěšenými po stěnách, žíňenkami, roztaženými po druhé půlce tělocvičny a velkým tlustým boxovacím pytlem.

Jediná osoba v místnosti měla dlouhé tmavé kalhoty a bílé tílko zpola nasáklé potem. Sázela jednu ránu za druhou svému pytlovému protivníkovi s takovou silou, že jsem chvíli váhala, než jsem se přiblížila víc.

Najednou osoba přestala boxovat, ,,ahoj Luci." V té chvíli by se ve mě krve nedořezal. Chtěla jsem se otočit, začít utíkat, ale silná mužská paže mi nedovolila se hnout z místa. Nejistě jsem zvedla oči.....a s úlevou vydechla všechen zadržený vzduch. ,,Promiň, vyděsil jsem tě?" usmál se na mě Steve a pustil mou paži. Prohrábla jsem si vlasy, ,,no...možná trochu." Proč jsem z jeho přítomnosti tak nervózní?
/Jiskry létají. Běžím pro hasák/ rozezněl se v mé hlavě Lokiho sarkastický hlas. Zavři zobák okřikla jsem ho.
/No jo, už se bojím./

Steve naklonil hlavu na stranu, ,,zase na tebe mluví?" ,,Co?" trochu nechápavě jsem sebou trhla. ,,Ale to nic" pousmál se a vsunul mi pramen neposedných vlasů za ucho, ,,copak tu děláš?" Popošel a začal si z dlaní odmotávat našedlé kusy látky. Zdál se vyšší než obvykle. Promnula jsem si zátylek, ,,Bruce mi odebral krev a když jsem si šla najít nějaký pokoj, zaslechla jsem rány a šla to prozkoumat." ,,Vždycky jsi byla tak zvědavá?" zasmál se a odhodil látku na nedalekou lavičku. Pokrčila jsem rameny, ,,asi jo." Koutky mi vylétly vzhůru, ,,co tu děláš ty?"

Steve se posadil na sedátko a poklepal na kousek vedle sebe. Uvelebila jsem se kousek od něj a opřela si hlavu o dlaně. Kapitán se na mě zadíval. ,,Chodím sem, abych si zacvičil. Pomáhá mi to." ,,A s čím?" nevinně jsem kroužila očima po stěnách. ,,Se zvládáním své minulosti." Ano jistě. Kapitánova minulost. Sedmdesát let zamrzlý v ledu, smrt jeho lásky. Před tím války, strach a další smrt.

,,Nevzbudili jsme tě zrovna do růžové budoucnosti" povzdechla jsem si. Uchechtl se, ,,zvykl jsem si." ,,Zvykl?!" vylétlo mi ze rtů naprosto nekontrolovaně, ,,jak jsi si mohl zvyknout?!" Steve se mému výbuchu jen zasmál, ,,dobře. Zvykl možná není to správné slovo. Možná smířil. Ano smířil, to je lepší." ,,A s čím přesně?!" odsekla jsem možná až trochu ostře.
,,S tím, že budoucnost zřejmě nikdy nebude růžová."

Cítila jsem na tváři jeho pohled. V břiše se mi rozletělo snad tisíce motýlků. ,,Kdy se z tebe stal takový pesimista, kapitáne?" pousmála jsem se a očima lehce těkla k němu. Pokrčil rameny, ,,ani nevím." Jeho prsty mi něžně přejely po paži, ,,a co ty? Jak se cítíš, po tom všem?"

Znejistěla jsem a skousla si ret, který se mi začal lehce chvět, ,,nejsem si jistá. Na jednu stranu, mám strach. Proti Lokimu bojuju už dlouho, ale takhle se to ještě nikdy nekazilo. Na druhou stranu mám hrozný vztek." Pevně jsem stiskla ruce v pěst, ,,taky jsem zmatená. Všechno co se teď děje....je zmatené. To co jsem udělala, nedává smysl. To co se mi i ostatním děje, nedává smysl." Schovala jsem hlavu do dlaní a zhluboka si povzdechla.

,,Chápu" Stevovo dvě velké ruce se mi omotaly okolo ramen a přitáhly k jeho hrudi, ,,chápu jak se cítíš. Taky jsem si tak připadal, když mě probudili. Zmatený, vystrašený a naštvaný." Zavřela jsem oči a opřela se o mladíkovo hrudník. Vyzařovalo z něj příjemné teplo, jež mi do duše vnášelo zvláštní klid. Poprvé za těch několik dní, jsem si připadala v bezpečí.

,,Vím, co by ti mohlo pomoct" řekl najednou a jemně mi prohrábl vlasy. Zvedla jsem hlavu a podívala se mu do tváře, ,,a co?" Tajemně se usmál, vzal mě za ruku a vstal. Stoupla jsem si a nechala se odtáhnout na žíněnky. Steve mi podal boxerské rukavice a sám si vzal velký molitanový obdélník, se kterým se postavil přede mě.

,,Tak" usmál se na mě, ,,bouchni si." ,,Cože?" zasmála jsem se, ,,to nemyslíš vážně." ,,Neotálej a udeř" zašklebil se, ,,já to ustojím." ,,Já.... to já přece nemůžu...." začala jsem se ošívat. ,,No tak" ušklíbl se, ,,nebo snad nedáš takovou ránu?" V očích se mu šibalsky zablesklo. Jak že? Pousmála jsem se. No jak chceš, chlapče.

Otočila jsem se, jako bych chtěla odejít. Vtom jsem se piruetou obrátila a udeřila do středu obdélníku. Trhl sebou. Noha mu vystřelila vzad, aby si upevnil postoj. ,,Teda to..." vydechl a v jeho hlase byl patrný údiv, ,,bylo dobrý." Usmála jsem se. Nevěřila jsem, že to pomůže. Jakoby mi ze srdce, z toho velkého kamene tisknoucího neúprosně k sobě, opadl kousek pryč.

,,Pomáhá to, že?" všiml si mého jiného rozpoložení. ,,Kupodivu" na vteřinku jsem zavřela oči, ,,ano....myslím, že ano." Jeho úsměv se rozšířil, ,,tak do toho. Máme celou noc, pokud ovšem nechceš spát." Odpovědí mu bylo jen dalších pár ran.