Hry mysli // Avengers

Dědictví

Lucie 

Auto hrklo a poskočilo, jak přejelo přes hromadu kamení. Auto jistě, pokud se té hromadě šrotu, která sotva držela pohromadě, tak dalo říkat. Ale v ten moment, kdy jsme ho se Stevem v garáži našli, jsem cítila neskutečnou úlevu. Naštěstí ani nastartovat ho nebyl moc velký problém.
Kapitán zadal do navigace souřadnice. Jeli jsme v tichosti vstříc neznámému. Jak se začal svah zvedat, auto prskalo a funělo. Nervózně jsem si mnula dlaně schované v klíně a sledovala ubíhající krajinu. Obraz se mi chvílemi rozostřoval a zase zaostřoval. Promnula jsem si víčka a najednou jsem měla pocit, jako by se mezi stromy lesa, kterým jsme svižným tempem projížděli, mihla červená skvrna. Další promnutí mně ale vyvedlo z omylu. Les byl klidný, tichý. Zavrtěla jsem hlavou. Už blázním..
,,Luci" Stevův tichý hlas přerušil tok mých myšlenek. Zpočátku jsem ani nepostřehla, že třímal mou ruku ve své. Trhla jsem sebou a shlédla na naše propletené prsty. ,,Promiň..neměl jsem?" kapitán nespouštěl oči z prašné cesty, v hlase mu ale znělo napětí. ,,Ne to..." vypravila jsem ze sebe okamžitě, ,,jen..jsem to nečekala." Dodala jsem po chvilce. ,,Nečekala?" jeho ruka se stáhla, aby mohl zařadit jinou rychlost. Přepadla mě náhlý pocit prázdnoty. Rychle jsem si ukořistila jeho dlaň zpět, hned jak byla volná. Usmál se: ,,Nebyli jsem spolu sami od...no...stalo se toho tolik, že jsem si ani..." ,,Ano, stalo se toho dost" přikývla jsem. Sledovala jsem rysy jeho tváře, jak se soustředil na řízení. Znovu zavládlo ticho, jak ani jeden z nás nevěděl co říct dál. ,,Pamatuješ si, jak jsem ti řekl, že tu pro tebe vždy budu?" pronesl téměř šeptem. Stiskla jsem jeho ruku ve svých. ,,Řekl jsem to, protože mi na tobě záleží a já..."
Vtom auto prudce nadskočilo a motor chcípl. Rogers párkrát udeřil do volantu: ,,Ne, ne, tak jeď!" ,,Co se stalo?" nahnula jsem se překvapeně k přednímu sklu. Vůz párkrát nadskočil, ale hned se zase uklidnil. ,,Nejede...!" kapitán znovu několikrát udeřil do volantu. ,,Dost!" chytla jsem obě jeho ruce, ,,to nepomáhá." Smutně se na mně podíval. Vykoukla jsem z okna, hora nebyla daleko. ,,Dojdeme to" řekla jsem rozhodně a vylezla. Následoval mě. Náš předchozí rozhovor však odnesl vítr.

******

O pár hodin později

,,Lucie? Lucie něco jsem našel!" Kapitánův hlas nesla ozvěna. Nedostali jsme se ještě ani do poloviny hory a ze mně už lil pop. ,,No? Copak?" Podal mi ruku a vytáhl za ním. Přitiskl mě k sobě, abych nespadla a ukázal před sebe. Sledovala jsem jeho prst. Mezi dveřmi skalnatými stěnami se rozprostírala veliká jeskyně, uprostřed, téměř majestátně, vykukovala stará chata. ,,Zvláštní, že?" řekl zamyšleně, jak tak hypnotizoval polorozlámané obydlí, ,,nepůjdeme to prozkoumat?" Vlastně ani nečekal na moji reakci a za ruku mně začal táhnout směrem k ní. ,,Steve.." zakňučela jsem, ,,je to divný, to ano, ale na tohle teď nemáme čas!" Ale Rogers jakoby mě neslyšel. 
Chata byla zevnitř mnohem tmavší, než se zvenku zdála. Vně vládlo podivné dusno a vlhkost. Steve mě vláčel dál a dál, ani jsem nestíhala vnímat, kudy jsme procházeli. Vtom zastavil. ,,Slyšíš to?" Nechápavě jsem se na něj podívala, když náhle jsem uslyšela to co on. Klapání, nárazy, podivné tupé zvuky. ,,Pojď..." špitl a rozešel se tím směrem. Hluk nabýval na síle, ani jsem nevěděla, jak mohl kapitán tak přesně určit, kam jít. Vnitřek toho podivného obydlí připomínal bludiště, chvíli jsem měla pocit, že chodíme pořád dokola, když jsme se ale dostali před dvoje dveře, uvědomila jsem si, jak daleko do vnitra chaty jsme se dostali.
,,A teď?" 
Mírně pokrčil rameny: ,,Rozdělme se." Ta věta už mi nedala: ,,Ehm Steve? Je ti dobře? Chováš se divně od té doby, co jsi viděl tuhle chatu, možná bychom měli odejít." Otočil se na mě s širokým úsměvem: ,,Nesmysl. Za chvíli se sejdeme zase tady." Nahnul se ke mě a políbil mě na tvář. Pak jeho záda zmizela v prvních dveřích. Překvapeně jsem zamrkala. Co to s ním je?  Přemohla mě váhavost, stejně jako rumněnec přemohl mé tváře. Podívala jsem se na vrata před sebou a dodala si odvahy. Vzala jsem za kliku a nárazy náhle nabraly na větší intenzitě než předtím. Pomalu jsem vklouzla dovnitř. Dveře se za mnou s třískotem zabouchly. Nadskočila jsem. Náhle hluk ustal a já na sobě ucítila něčí pohled. Vzhlédla jsem a čelo mi polil studený pot. ,,Lucie..." chladný Lokiho hlas prořízl ticho, ,,to je od tebe tak milé, že jsi si se mnou přišla zahrát." Položil ruce na podlouhlý kulečníkový stůl, jehož koule ještě neposedně létaly ze strany na stranu. Takže to byli ty rány..! 
U

dělala jsem pár kroků vzad a zatla pěsti: ,,Co chceš?!" Snažila jsem se, aby můj hlas zněl pevně a přesvědčivě. Ať se ani nehodlá přibližovat! K mému velkému překvapení se ale z jeho hrdla ozval hlasitý, upřímný smích: ,,Haha bojovná jako vždy. Uznávám, že naše setkání nebyla vždy příjemná."
Náhlý vítr mi zdvihl vlasy. Než jsem se nadála, překonal vzdálenost mezi námi a stanul přede mnou. Vysoký, hubený, s ostrými rysy a přísnýma, ledovýma očima. Nasucho jsem polkla a udělal krok vzad. ,,Ale ale" jedna z jeho dlouhých paží se mi omotala okolo pasu. Přitáhl si mě zpět k sobě, až jsem se dlaněmi musela zapřít o jeho hruď. Srdce mi náhle zběsile poskočilo. Co se děje?! Cloumal se mnou strach a adrenalin a obojí mi zabraňovalo hnout se byť jen o píď. ,,Nech toho, nejsem tady, abych ti ublížil" smál se mým marným pokusům se mu vyprostit. Povolil stisk a já od něj odklopýtala jak nejdál jsem mohla. Rozhlédl se po místnosti a zálibně si ji celou přejel pohledem. Jeho oči zůstaly připoutány k nedalekému zrcadlu. ,,Chci ti pomoc naučit se ovládat tvou moc" řekl klidně a hlavu otočil zpět ke mě. ,,Pardon, cože?" vyhrkla jsem v nepředstíraném šoku. Zvedl oči v sloup a pár kroky se dostal k širokému zrcadlu. ,,Dotkni se ho" přejel prstem po dřevěném rámu, ve kterém bylo vklíněno, ,,no tak...tenhle pohled si odpusť, snad by jsi se nebála obyčejného zrcadla." Zasmál se při pohledu do mých vyděšených očí, ale já neměla v plánu uposlechnout. Co si o sobě vůbec myslí?! ,,Proč si myslíš, že udělám, co chceš?" vyštěkla jsem po něm bojovně, i když kolena se mi nekontrolovatelně třásla.
Obrátil se ke mně. Jeho pohled, postoj, výraz, vše se v tu chvíli zdálo soustředěné jen a jen na mě. ,,Proč?" to slovo prošlo skrz jeho téměř sevřené rty, ,,protože ty sama to chceš vědět. Co všechno umíš. Láká tě to. Toužíš po tom tu moc poznat, vypustit ji, dát jí volnost." Hleděl na mě, jakoby mi mohl číst myšlenky a to mi rozsévalo nepříjemné vlnky po celém těle. Nemohla jsem to popřít. Měl pravdu. Měl pravdu a to mě na tom štvalo ještě více.
Šla jsem blíž. Pomalu, obezřetně. Nevěřila jsem mu, ale zvědavost se mě zmocnila jako pavouk mouchy. Věděla jsem, že je to hloupé, nebezpečné, riskantní, ovšem i tak se mé nohy nezastavily. Lokimu se na tváři rozlil úšklebek. Nechal mě dojít před zrcadlo a stoupl si za mě. Sledoval můj odraz stejně jako já sledovala ten jeho. ,,Udělej to" řekl tiše a zorničky se mu zúžily, ,,dotkni se." Zvedla jsem ruku a mé prsty narazily na studené sklo. Polilo mě příjemné chladno. Celá ruka od konečků prstů až po rameno mi brněla. Cítila jsem, jak mnou má síla proudí, jak mě objímá. Ozval se praskot a tříštění. Najednou se celé zrcadlo pod mým dotekem rozdrtilo, jako od rány kladivem. ,,Tvá moc...je veliká..." Loki se samolibě usmál, ,,přesně jak jsem předpokládal. Je větší než byla matky nebo otce. Ty..." vzal mě za ramena a otočil čelem k sobě, ,,Lucie, ty..."
Náhle se celá chata otřásla. Rychle jsem se chytila kulečníku, aby mě ten naráz nesrazil k zemi.
,,LOKI!!" Do místnosti vpadl vysoký, svalnatý mladík. Za zády mu vlály blonďaté vlasy. ,,Thore, bratře" Loki mě pustil a znechuceně ze sebe otřepal částečky prachu, ,,ty žiješ. Jaké překvapení.." Bůh blesků pozvedl paži a v dlani mu přistál Mjölnir: ,,Okamžitě odstup od mé sestry!" Loki se rozesmál. Trhla jsem sebou. Zdálo se mi to, nebo mě právě Thor označil za svou sestru...?! Ani jeden z bratrů mi však nenechal chvíli na uvažování. Blonďák vrhl své kladivo vpřed a Loki se prosmýkl kolem mě. ,,Ah drahý bratře" bůh lží se opřel o rám prasklého zrcadla, ,,Lucie je má biologická sestra."
Thor se zamračil: ,,Snad nechceš říct že..." ,,Ale přesně to chci říct, bratře" Lokiho smích se už po několikáté rozezněl pokojem.
,,MŮŽETE MI KRUCI ŘÍCT, O CO TADY JDE?"
Křičela jsem. Nedávalo to smysl. Nic z toho, co říkali, nedávalo smysl. Chytla jsem se za hlavu. Nemůžu být jejich sestra!

[Vítej v realitě]