Hry mysli // Avengers

Provokace

Bruce Banner

Zkumavka několikrát cinkla než se roztříštila na zemi a veškerý její obsah skončil na podlaze. ,,Kruci" zaklel jsem a poklekl, abych mohl posbírat a uklidit to, co zbylo. Rudá krev se zákeřně rozlézala do spár mezi kachličky a barvila je podle svého. Znovu jsem zaklel: ,,Ještě tohle, aby toho náhodou nebylo málo."
Pomalu se mě začínala zmocňovat frustrace. Každý můj test končil nezdarem nebo mi stroje hlásili chybu v systému. Unaveně jsem mrštil střepy do koše a opřel se o roh pracovního stolu. Můj povzdech se roznesl ztichlou laboratoří, kde jediným zvukem byl můj dech a rytmické klapání centrifugy.* (* = odstředivka; přístroj, jež pomocí odstředivé síly odděluje jednotlivé složky látek)
Stejně jako již několik předchozích dní mi myšlenky zabloudili k ní. Natasha. Tak moc mi chyběla. Její zrzavé vlasy a jemná tvář. Sladké rty, jedinečná vůně... Zhluboka jsem se nadechl a promnul si unavené oči. ,,Klid Bruci, už brzy" uklidňoval jsem sám sebe i to neposedné monstrum ve mě. Někdy jsem cítil, jak se vzpírá. Byl tak dlouho uvězněný, cítil jsem ho každým dnem stále jasněji. Chtěl ven, na svobodu. Každou chvíli mnou třásla nejistota. Rychle jsem zaplašil černé myšlenky a otočil jsem se znovu na zkumavky s rudou krví. ,,Proč mi nic nevychází?" mumlal jsem. Nahl jsem se a podepřel si bradu dlaní: ,,Možná kdybych ještě zkusil...ale to by pak.." Všechny mé nápady se točili kolem pár dalších pokusů a já se přemlouval do jakékoliv další akce. Ozvalo se táhlé zakručení. ,,No jo, kamaráde" poklepal jsem si na břicho, ,,vždyť už půjdeme. Nejdříve to ale ještě zkusím znovu." Donutil jsem svoje vyčerpané paže k pohybu. Téměř mechanicky jsem krev smíchával s dalšími látkami a zkoumal její reakce.
Nechal jsem chemii pracovat a vyrazil do kuchyně. Plánoval jsem si udělat kafe, abych při dalších pokusech neodešel do říše snů. Kvůli výzkumům jsem několik nocí pořádně nespal, za což jsem si už nesčetněkrát vynadal. Žádný odpočinek ale nesl svoje ovoce, a tak jsem se rozhodl ještě chvíli vytrvat. Kroky, za doprovodu klapání mých bot mě donesli až ke kávovaru. Vše jsem připravil a oddal se zvuku připravující se kávy.
,,Ah Bruci, ty jsi tady?" otočil jsem se po hlase: ,,Miku, ano. Šel jsem si udělat kávu, dáš si taky?" Přikývl. Obrátil jsem se zpátky k lince a připravil vše potřebné i pro něho. Voják došel k mě a zády se opřel o stěnu. Nemohl jsem se zbavit dojmu, že mě jeho pohled propaluje skrz na skrz. ,,Chceš se mnou o něčem mluvit, Miku?" optal jsem se klidně, aniž bych vzhlédl od hrnků s horkou kávou. Žádná odezva. ,,Miku?" zvedl jsem k němu oči. Voják sebou nepatrně otřásl: ,,Jo, promiň. Vlastně bych chtěl." ,,A?" vzal jsem hrneček do dlaní a opřel se zády o linku, ,,co se děje?" ,,Víš, jde o to" voják zvážněl, ,,já nechci jít zachraňovat Natashu." Překvapeně jsem zamrkal: ,,Pardon?" Měl jsem pocit, že jsem ho špatně slyšel. ,,Slyšel jsi dobře" jakoby mi četl myšlenky, ,,nechci ji jít zachránit. Takže se ani nepůjde." ,,Jak nepůjde, co?" nechápavě jsem odložil hrnek na stůl. O čem to mluví?  Na Mikově tváři se objevil úšklebek: ,,Vědec, tak chytrý a že by pořád nechápal, co tím chci říct?" Naklonil se ke mě blíže: ,,Nebo nejsi tak chytrý, jak se říká? Chceš to zopakovat?" Začalo to ve mě vřít: ,,Ty si můžeš říkat co chceš, stejně tvoje slovo není tak důležité. Ty nejsi ten, který o tomhle rozhoduje." Voják se zvonivě zasmál: ,,Tohle si vážně myslíš?" Luskl: ,,Stačí takhle a padne mi k nohám." Nevěřícně jsem zavrtěl: ,,Co tě to popadlo, Miku? Proč se takhle chováš?" ,,Je to prosté" Mike se napřímil ve svém postoji, nikdy jsem si neuvědomil, jak je vlastně vysoký, ,,Natasha není potřeba. Nemá žádnou speciální schopnost, je nám k ničemu.",,Jak tohle můžeš říct?!" vyjel jsem. Na čele mi začala tepat žilka. Jak si něco takového může vůbec dovolit?!  ,,Úplně s klidem" usmál se, ,,když se nad tím zamyslíš, je to pravda." ,,Ne!" odsekl jsem. Klid Bruci, hlavně klid. Začaly se mi třást ruce. Nenech se jím vyprovokovat. ,,Lucie to ještě neví, ale celou dobu za nitky tahám já" voják se znovu zasmál, ,,chudák malá, vůbec netuší, že ji mám pod palcem."
Vtom se na chvíli se zarazil a zakymácel, pak se ale otřásl a stejným tónem pokračoval: ,,Ah ano, všechno se řídí jen mými slovy. O to se nemusíš bát, Bruci." Banner nemohl věřit svým uším. Nic mu nedávalo smysl. Nesnášel, když se ztrácel ve sledu událostí. Mike, že využívá Lucii? Že se celou dobu přetvařuje? Nedávalo to smysl.
Ztichlou místností se znovu rozezněl vojákův smích: ,,Ten tvůj nechápavý pohled mě baví, snad bych si ho i vyfotil." Uvažoval nahlas. ,,Po tom všem..." zavrčel jsem, ,,po tom všem, co jsme...co vy jste zažili mi chceš říct, že jsi s Lokim?!" Poslední slovo jsem vyštěkl, jak mě pálilo na jazyku. ,,Ale ale" Mike se zaculil, ,,žeby to našemu geniálnímu mozku konečně začínalo docházet?" Neubránil se dalšímu uchechtnutí: ,,Čemu že já se vlastně divím! Chlap, který ani nedokáže ochránit jedinou ženu, která ho v životě milovala i přes to, jaká ohavná stvůra se z něj stala. Jak ubohý a trapný." ,,TY mi vykládej o stvůrách! TY?!" rozkřikl jsem se nekontrolovatelně. Měl jsem toho dost. Právě dost. Jeho urážek, nadávek. Mysl se mi zastřela. ,,Snad jsi se nám nenaštval, Bruci" smál se voják a opřel se zády o kuchyňskou linku s rukama na kříž před hrudník, ,,nebo snad mám pravdu, že tě to tak...rozrušilo?" Místností se bleskly jeho bílé zuby, jak se mu rty roztáhly v úsměv. Dal si záležet, aby všechna jeho slova zasáhla přesně tam, kam měla.
Voják si prohrábl vlasy: ,,Jak zábavné sledovat tvé..." ,,Zavři hubu!" zařval jsem a má do té doby jen lehce zastřená mysl se propadla do hluboké temnoty.