Hry mysli // Avengers

Běh

***

Vedle ledové sochy zazářilo jasné světlo. Zničeno se začaly objevovat zlaté rohy, zelený plášť a pohrdavý úšklebek. Loki skřížil ruce a několikrát sochu odešel. ,,Neschopný Midgarďan" řekl a opět ji sjel pohledem, ,,víš, vážně zvažuji, zda-li jsi mi ještě k něčemu." Mluvil k soše, jako by čekal, že mu odpoví. Zastavil a přejel si dvěmi dlouhými hubenými prsty po bradě, ,,i když....veškerá zábava teprve začíná." Luskl a led se v minutě změnil na páru, rychle stoupající vzhůru. Deadpool se protáhl, ale jakmile uviděl Lokiho tvář s pištivým výkřikem odskočil, ,,bože! Když už jsem byl v tom ledu tak dlouho, čekal jsem, že po rozmrazení uvidím hezčí obličej než ten tvůj ksicht." Bůh beze slov zvedl tenká obočí a Červenkovi nohy okamžitě zamrzly, ,,můžeš vyzkoušet, jestli se to podaří znovu." Modravý led začal pomalu stoupat vzhůru. Deadpool zvedl ruce v obranném gestu, ,,ne ne pěkně děkuji za nabídku, ale...ne díky."
Loki se ušklíbl. Přesně tohle čekal. Neschopnost. Lidé jsou tak neschopní. Ale Lucie....už se začíná probouzet.

****

Lucie
Kdesi v lese

Celou cestu mě Steve za sebou táhl jako pytel brambor. Naprosto jsem nestíhala jeho rychlé tempo. Klopýtala jsem o každý druhý kořen a po dalších několika zachráněných pádech jsem si už připadala trochu trapně. V duchu jsem proklínala každý připitomělý kámen, který měl tu odvahu, postavit se mi do cesty.

,,Kam běžíme?" Tahle otázka vylétla z mých úst snad po sté a opět se nedočkala odpovědi. Ohlédla jsem se přes rameno. Kluci nám byli jen tak tak v patách. Mou pozornost upoutal Jack. Byl neskutečně bledý. Celý se třásl a neposedné oči mu těkali ze strany na stranu. ,,Co je mjauvajs" nedořekla jsem, když jsem znovu zakopla o kořen nechutně velikých rozměrů. ,,Bral drogy" zamumlal Steve neurčitě, že ho téměř přehlušil hvizd větru. Shrnula jsem, ,,cože?! Bral?! Co bral?! Je v pohodě?!" Odpovědi se mi nedostalo.

Cesta už mi přišla nekonečná. Najednou Steve prudce zastavil před vysokou kamenou stěnou, ze které sem tam koukal vystouplý šedý kámen. Klopýtla jsem a nebýt jeho pohotové reakce, už zase bych se válela na zemi. Z rohu se rozvaloval zelený mech a břečťan.
[Jak ty jsi mohla až doteď přežít.....?] Lokiho uštěpačný hlas už mi vážně lezl na nervy. ,,Jsme tu" pronesl kapitán slavnostně, když mi pomáhal na nohy. Henry zvedl pochybovačně obočí, ,,jsme kde?" ,,Steve" Banner došel k němu a poplácal ho po rameni, ,,skvělý nápad." Nechápavě jsem se ohlédla na Mika a Henryho, ale ti mi věnovali stejně nevědoucí pohled. Vědec došel ke stěně a jeden z kamenů zatlačil na místo. Stěna se otřásla. Trhla jsem sebou a automaticky sáhla po Stevově paži. Usmál se a stiskl mi ruku.

Před námi se otevřel vchod. Malý, úzký, nic pro klaustrofobiky. Venkovní světlo dopadalo pouhých pár metrů do tunelu. Bruce se sebevědomě vydal dovnitř a zanedlouho zmizel ve tmě. Podívala jsem se na Steva a ten, jakoby mi četl myšlenky. ,,Neboj" pohladil mě po paži. Srdce mi divoce poskočilo. ,,Tak jdeme" Henry vtrhl mezi nás a ramenem odstrčil kapitána stranou, ,,pojď, povedu tě." Chytil mě za ruku a než jsem se nadála, byla jsem vevnitř. Obklopila mě tma. Úzké stěny mě dřely do obnažených ramen a v tu chvíli mě napadlo, že asi takhle nějak vypadá vstup do hrobky. Nevede nás do hrobky, že ne? Polila mě úzkost.

Náhle jsem uslyšela Henryho zalapání po dechu a pak mě do tváře udeřilo prudké světlo.

Ahoj :)
Omlouvám se za svou dlouhou neativitu a taky za krátkost této kapitoly. Už to bude jen lepší slibuji ;)
Vaše Adda :3