Hry mysli // Avengers

Jsi jako já

Steve Rogers

Jakmile za mnou zapadly dveře, to podivné napětí ze mě opadlo. Otřepal jsem se a zhluboka nadechl. Tlak kolem mého srdce se rozplynul, rozhlédl jsem se. Kolem mě se rozprostírala tma a vysoké stěny. ,,Kde to jsem?" otočil jsem se párkrát dokola. Vtom mi spánky propíchla prudká bolest. Zaskučel jsem a v předklonu si třel hlavu. Myslí mi létaly vzpomínky. Slabé záblesky světla. Laboratoř, válka, mrtvá těla, smrt a znovu ostré pruhy světla. Znovu jsem očima zabloudil po prostoru. ,,Tady už jsem byl" šeptl jsem si sám pro sebe. ,,Lucie, tady už jsem byl!" rozhlédl jsem se nadšeně, ,,Luci?" Strach se mi vkradl do očí a úsměv mi opadl, rozběhl jsem se zpátky: ,,Lucie?!" Vzal jsem za kliku, ale ať jsem se snažil jak chtěl, nehla se. Z dálky se ozval výkřik. Její výkřik. ,,Lucie!!" odstoupil jsem si a vrazil do dřeva ramenem. Kloub mi objala tupá bolest, se dveřmi to ale ani nehnulo. Musím to nějak oběhnout prolétlo mi hlavou. Vyrazil jsem na druhou stranu chodby.
Cesta byla temná a ve vzduchu se vznášela podivná vlhkost a prach. Rozkašlal jsem se. S rukou u rtů a hlavou skloněnou jsem se prodíral pavučinami, chodba snad neměla konce. A pak jsem to uviděl. Malé světélko, jasně zářící lucerna mě k sobě lákala jako můru. Zrychlil jsem. Záře osvětlovala jen malý kruh okolo lampičky, která zavěšená působila o hodně nověji než její okolí. Sáhl jsem po ní, ale prsty mi projeli skrz. Iluze. Iluze! ,,Co když je celá tahle chata jen jedna velká iluze?!" Přiběhl jsem k nejbližší stěně a udeřil do ní odhodlaně pěstí. Téměř okamžitě jsem vyjekl bolestí a překvapením. Předklonil jsem se a mnul si klouby v dlani. ,,Nebo...taky ne" sykl jsem.
,,Mmmff!" Ohlédl jsem se po zvuku. Byl tichý, přesto zřetelný. Huhňání zesílilo. Svižně jsem se vydal vpřed. ,,Mmm!" I když jen iluze, osvětlovala lucerna nepatrný prostor. Šátral jsem dlaněmi před sebou. Záře mi mizela v zádech.
Vtom jsem dlaněmi narazil na něco měkkého. Prsty jsem předmět ohmatal. Větší, poddajný kopeček a hned vedle druhý. Ozval se huhňavý, hlasitý protest a mě polila horkost. Uskočil jsem červený až po kořínky vlasů. Chvíli jsem počkal, než si moje oči přivykly tmě a pokud to šlo, zrudl jsem ještě více. ,,N-Natasho" vykoktal jsem. ,,Mmf..!" dívka, připoutaná ke stěně, spustila proud nadávek, které ovšem přes roubík zněly jako nesmyslné mumlání. ,,Ano, jistě" omluvně jsem se usmál a přispěchal k ní, ,, promiň." Povolil jsem provazy kolem jejich zápěstí a kotníku. Strhla si roubík a mě na tváři přistála facka. Zavrávoral jsem a chytl se za obličej. ,,Au.." ublíženě jsem se na ni podíval, ,,Natasho, promiň, já..neviděl jsem ..." To už mi ale zrzka skočila kolem krku a zanechala mě pár vteřin pátravě stát, než jsem ji objal zpět. ,,Kde jsi byl...takovou dobu.." její hlas zněl trochu chraplavě. Pohladil jsem ji po vlasech: ,,Pojď, musíme pryč. Všechno to vysvětlím. Jen musíme ještě někoho vyzvednout." Rozhlédl jsem se. Lucie, kde jsi?

****

Lucie

Křičela jsem. Nedávalo to smysl. Nic z toho, co říkali, nedávalo smysl. Chytla jsem se za hlavu. Nemůžu být jejich sestra!

Oba bratři se na mě překvapeně podívali. Ta slova. V mé hlavě. Jasnější než kdy předtím, přesto jsem měla pocit, jakoby mě někdo udeřil velkou palicí. ,,Tys to věděl?!!" rozkřikla jsem se. Nevím jestli na ně, na Lokiho hlas v mé hlavě, nebo jen tak do prázdna. Křičela jsem. ,,Lucie ..." Thorův hlas upoutal mou pozornost hned jak se ozval, stál téměř u mě. Položil mi opatrně dlaň na rameno: ,,Vše se ti pokusím vysvětlit, ale teď se musíš uklidnit." Tikl očima k mým dlaním a mě až v té chvíli došlo, že mám paže pokryté jinovatkou a silně je zatínám v pěst. Pomalu jsem povolila stisk a pustila ruce podél těla. Smích. Jízlivý smích, který jsem za dobu téhle války slyšela už mnohokrát. Lokiho smích. ,,Jak... patetické" otřel si slzy pobavení, ,,všechno se ti pokusím vysvětlit, ale musíš se uklidnit bla bla." Napodobil bratrův hlas a přidal pár komických prvků. ,,Copak si vážně myslíš, že tenhle slepičí mozek o tvé moci něco ví?" ušklíbl a pomalými sebevědomými kroky se začal přibližovat, ,,podívej se na sebe, na svou moc. Připadá ti snad stejná jako jeho? Ne. Je jako moje, TY jsi jako já." Jeho slova mi tělem projela jako nůž. ,,Jako ty...?" špitla jsem a zahleděla se na své prsty. ,,Ano..." jeho hlas byl až neuvěřitelně blízko, ,,jsi má sestra." V očích mě začaly pálit slzy. ,,J-já.." hlas se mi zatřásl. Stiskl jsem ruce v pěst, ,, já!" Zvedla jsem hlavu a zahleděla se mu do ledově klidných očí. ,,Já nejsem jako ty!" vykřikla jsem a pár slz vzteku se mi svezlo po bledé tváři, ,,nezabíjím lidi jen tak!" ,,Oh ty myslíš tu černovlásku, že?" uchechtl se a pokrčil rameny, ,,povolené ztráty."
Povolené ztráty... Povolené ztráty?!
,,POVOLENÉ ZTRÁTY?!" trhla jsem rukama před sebe, oči zúžené zlostí. Z paží mi vystřelily dva dlouhé blesky a odhodili Lokiho na protější stěnu. ,,JAK SI MŮŽEŠ DOVOLIT NĚCO TAKOVÉHO ŘÍCT?!" Další salva udeřila do zdi těsně vedle jeho hlavy, kterou stihl uhnout. Cloumal mnou vztek. ,,Lucie..." Thorův hlas už ale neměl takový účinek jako předtím. ,,Nemluv na mě!" prudce jsem se na něj otočila se zdviženým prstem, ,,za to co udělal. Mě, Emě, ostatním!" Zorničky se mi znovu rozšířily. ,,Za to ho zabiju..." Špitla jsem a usmála se. ,,Lucie nedělej nic unáhleného. Neumíš svou moc ovládat, ublížíš sobě i jemu" Thorův pokus mě zastavit jsem ignorovala. Chytil mě za ruku, ale síla ho odhodila daleko ode mě. Tělem mi proudila moc větší, než jakou jsem si kdy uměla představit. Bude trpět. Žíly, tepny, obojí mi zářilo jasně modrou barvou a krev mi bubnovala do spánků. Ušklíbla jsem se a pohledem vyhledala Lokiho. Stále se ještě nestačil úplně vzpamatovat. Seděl opřený o stěnu a těžce oddechoval. Asi jsem mu narazila žebra. Pokrčila jsem rameny a z úsměvu mi vylezly zuby: ,,Povolené ztráty." Jakmile uviděl, že se k němu blížím, snažil se co nejrychleji postavit.

[Oddej se té moci.]

Chytla jsem ho pod krkem a praštila s ním o zeď. Vypadal vyděšeně, ale ty oči. Smály se.
Najednou se mi jeho krk pod dlaněmi rozplynul. Zmateně jsem zamrkala a stiskla ruku v pěst. ,,Lucie pozor!" Otočila jsem se přesně ve chvíli, když mě do hlavy udeřil tupý předmět a vše se ponořilo do tmy.

-----------

Ahojky :)
Já vím, jsem hrozná a vydávání kapitol mi jde stále hůř a hůř. Kamenujte mě 😅😆

Doufám, že se kapitola líbila. Ano, správně. Někteří z vás měli samozřejmě pravdu o tom, co nebo kdo je Lucie, ale to jsem vám přece nemohla na začátku říct 😉
Pokud máte nějaké dotazy, jak na postavy tak na příběh, ráda odpovím :3
Samozřejmě žádné spoilery!