Zkus mě zkrotit!

5. kapitola

,,Jsem tady" řekla Alex po svém příchodu, přičemž mi způsobila menší infarkt.

,,Proboha!!! Tohle už mi nedělej" zasmála jsem se krátce po mém vyděšeném pohledu.

,,Promiň, ale neměli by být vyděšení ti lidi a ne my?" poznamenala trefně s úšklebkem.
,,Asi jo no" pokývala jsem hlavou se širokým úsměvem.

Tma rychle zhoustla od doby, co jsme sem dorazily, a jediné, co nám zajišťovalo světlo, bylo pár lamp a jedna budova stojící na kopci, pod kterou jsme byly.

,,Tak jdem na to?" Zeptala se po chvíli ticha.

,,Jo, jasně" odpověděla jsem s nadšením.

Měly jsme domluvený, že jedna vždycky půjde za příhodnou osobou a ta druhá se pak přidá.

Bohužel nám tato taktika, nějak nevycházela a lidi vystrašení k smrti nebyli.

Je hrozné, jak v dnešní době nemá nikdo pod 20 let fantazii.. Až na výjimky, jako je J. K. Rowlingová a J. R. R. Tolkiena, autora Pána prstenů.

,,Tak to je fakt na nic" konstatovala jsem otráveně, při asi čtvrtém pokusu o to někoho vyděsit.

,,Jo no" odfrkla Alex přinejmenším stejně otráveně.                   
Najednou mi začal vibrovat mobil, a já věděla, že je zle.

,,Ano?"

,,No kde jsi! Doufám, že už na cestě" zaječela na mě matka

,,Už jsem skoro před Alexiným domem" zalhala jsem a v duchu se mlátila hlavou o strom, jak moc je odpověď přepísklá a že jsem minimálně dvakrát tak daleko.

,,A v kolik jsi měla být doma..?"  pokračovala mezitím dál v kárání matka.

,,Jo já vím..."

,,Tohle bylo naposled a ať už jsi doma!" rozhovor jsme ukončily a já pobídla Alex k chůzi.

,,Tak a jestli si nepohnem, bude to pěkně v prdeli!" řekla jsem panicky kráčející rychle do kopce.

Prošly jsme kolem takové budovy a šly cestou mezi zahrádkami, kde jsem měla hrozné nutkání svítit si na cestu mobilem, protože jsem byla trochu vyklepaná.

,,Rose, co blbneš..?" zeptala se mě Alex zaraženě.

,,Ale prosím tě, nech toho, zas taková tma není a neříkej mi, že se bojíš"

,,Jo bojím, když jsem na tebe čekala, uviděla jsem siluetu toho chlápka, který napadl New York" vyhrkla jsem na ni.

,,Aha" Alex pak ztichla, ale beztak si o mně myslela, že jsem se musela úplně zbláznit.

Když jsme došly k Alex, popadla jsem tašku, rozloučily jsme se a já šla, co nejrychleji na autobusovou zastávku.

Autobus byl docela plný, takže by bylo opravdu nadlouho a asi i zbytečné hledat nějaká volná místa.

Konečně jsem vystoupila na zastávce a šla rychlejším krokem k přechodu na naší ulici.

Dorazila jsem k našemu domu a potichu jako myška jsem odemkla a cupitala do pokoje, kde jsem odložila tašku.

Vykoukla jsem z pokoje, jestli je vzduch čistý a šla si odložit bundu a umýt ruce.

V koupelně jsem zhasla a šla potichu do pokoje, když v tom se rozsvítilo světlo.

,,Kdopak nám to tady přišel" s trhnutím jsem se otočila a nasadila nevinný úsměv.

,,Ahoj mami, už si jdu dělat úkoly" snažila jsem zakecat můj pozdní příchod, ovšem bezúspěšně.