Zkus mě zkrotit!

23. kapitola

Letadlo trochu prudčeji dosedlo na ranvej, ale nebylo to nic zas tak hrozného.

Všichni si začali pomalu brát věci, teda aspoň ti, co nějaké měli.

Dveře od letadla se otevřely, tak jsem se zvedla, pobrala věci a s novým přívalem emocí jsem vystoupila.

Nejprve mě ozářilo dopolední slunce, ale za okamžik jsem už viděla jasně a čistě. Přede mnou stálo letiště, několik letadel pravidelně rozmístěných po něm a davy lidí, kteří někam letěly nebo právě prijely, tak jako my.

Bylo zvláštní se vrátit zase do reálného světa, ve kterém mě kromě Alex, rodiny a možná pár dalších lidí nic příjemného nečekalo.

Opět na nás čekala auta, znovu černé dodávky, do kterých jsme si sedli téměř stejně jako předtím a jeli směrem, který byl pro mě neznámý.

Po nějaké době jsem si uvědomila kam asi jedeme, ale netušila jsem kde to je, za jak dlouho tam budeme a nechtělo se mi vytahovat sluchátka. Spíš mi to bylo blbý, ani jsem nevěděla proč.

Loki byl stále zamlklý a díval se někam k zemi. Vlastně se mu ani nedivím, jen mi nejde do hlavy proč se tak snadno vzdal, když by pomocí magie mohl zmizet nebo něco. Ale nejspíš tomu akorát nerozumím, nebo má Loki plán, kdo ví.

Najednou mě nenápadně a jemně chytil za ruku. Nejdřív jsem se na naše ruce zaujatě a šťastně dívala, a pak jsem zvedla pohled k Lokimu, který mi věnoval povzbuzující a láskyplný pohled, jenzahřál u srdce.

Usmála jsem se taky doufajíc, že ví, jak ho mám strašně ráda. Ano, asi jenom ráda, bylo by naivní myslet si, že jde o lásku aspoň z jedné strany.

Díky tomu, že jsme seděli docela blízko u sebe a nikdo moc nedával pozor, položila jsem hlavu na Lokiho rameno.

Koutkem oka jsem zahlédla, jak se pousmál. Pak jsem zavřela oči a po chvíli jsem nejspíš usnula.

Když jsem se probudila, měla jsem divný pocit, že mě někdo sleduje a taky, že ano. Na sedadle přede mnou seděl Tony otočený směrem dozadu, a pobaveně se na mě s Lokim díval.

Uvědomila jsem si, že pořád mám opřenou hlavu o svého Boha, tak jsem ji rychle zvedla a normálně se posadila s nevinným úsměvem.

Od Starka jsem si vysloužila ještě víc pobavený výraz, kterým by mě štval asi ještě dlouho, kdybychom nezastavili.

Strhla jsem pohled k okénku, ze kterého šlo vidět na velkou moderní budovu, kolem které byla zaparkována auta a pobíhali lidi.

Tony vystoupil z auta, za ním Thor, který seděl na druhé straně než já, vedle Lokiho a ten vystoupil hned za ním.

Nakonec jsem po vzpamatování se vystoupila také a rozhlížela se po areálu, když jsem narazila na velký symbol, černého orla v kruhu, jenž byl na budově.

K autu přicházela nějaká skupinka ozbrojených lidí, nejspíš agentů nebo někoho, v čele s někým kdo vypadal podobně jen šlo jasně poznat, že byl jejich nadřízený.

,,Řediteli Fury, jste v pořádku?" oslovil muž černocha, který udělal pár kroků naproti jemu.

,,Ano. Odveďte zajatce prozatím do nějakého pokoje, který bude dobře hlídán" rozkázal muži, který se otočil na Lokiho a ten poslušně šel s nimi.

,,A co s nimi..." otázal se Furyho Steve a ostatní se na mě s Chloe podívali.

,,Zatím budou na základně, dokud se vše nevyřeší. Nikdo nemusí vědět, že se něco změnilo" řekl ledabyle a všichni šli směrem do budovy.

Nervózně jsem těkala pohledem na všechny strany, do té doby, dokud jsem nezavřela dveře od svého dočasného pokoje, který mi byl přidělen.

Omlouvám se, že je kapitola kratší, ale bohužel na školu se jen tak vykašlat nejde. Teda samozřejmě, že jde, ale toho už bylo v mém případě dost. Doufám, že zítra budu mít víc času, tak zatím ahoj zlatíčka 😍😍😘