Zkus mě zkrotit!

17. kapitola

Vylezla jsem nejistě z vody a zaposlouchala se, jestli někoho nebo něco neuslyším.

Nezdálo se, že by tam někdo byl, tak jsem šla nejistě kupředu s třesoucíma se nohama.

Jediné, co bylo slyšet byl můj dech a tlukot srdce, které byli čím dál zběsilejší.

Na konci chodby byly těžké kovové dveře, které však měly prosklenou menší část nahoře.

Přes okénko byla vidět ta samá chodba, ve které mě načapal Loki, což už se nesmělo stát znovu.

Nikdo tam nebyl, tak jsem se přestala strachovat o to, zda tam někdo je, ale o to, jak se dostat zpátky.

Tunel spojující moře a tuhle jeskyni byl hodně dlouhý a pokud půjdu tudy, tak by mě tam zase mohl Loki najít, což bych opravdu nerada.

Nejspíš bych se ani tím výtahem nikam nedostala, takže jsem se vrátila do jeskyně, kde jsem se sesunula na zem a s nohama skrčenýma u sebe, jsem přemýšlela, jak odsud.

Rozhlédla jsem se po jeskyni a všimla si, že jeskyně na opačné straně, než byla ta chodba pokračuje.

Zvedla jsem se a šla s trochu větší nadějí dál do jeskyně, ve které postupně houstla tma.

Znovu se mi rozbušilo srdce, protože v chodbě už skoro nebylo vidět na vlastní nohy.

Najednou jsem o něco zakopla a s vyjeknutím jsem dopadla na kemenou podlahu.

Zasyčela jsem bolestí, když jsem si prohmatávala naražené koleno, které nebylo jen naražené, ale bylo i pokryto nějakou tekutinou a já se modlila, aby to nebyla ta tekutina, která mě napadá.

Ačkoliv to bylo nechutné, tak jsem tekutinu na prstech olízla a s naštvaným vzdechem jsem poznala chuť krve.

,,Tak to je super... Doufejme, že už brzy najdu východ" ušklíbla jsem se a zkusila vstát.

Znovu jsem sykla bolestí a pokusila se dokulhat aspoň ke stěně, které jsem se při další cestě chodbou držela.

Šla jsem asi ještě pět minut, ale normalni chůzí by to byly asi tři minuty, když jsem uviděla, slabé světlo.

Zaradovala jsem se a pokračovala dál, když jsem konečně došla nakonec, kde mě oslepilo denní světlo, které jsem však viděla raději víc, než kdykoliv předtím.

Vyšla jsem na další pláži, a když jsem se podívala kolem sebe, vůbec mi to tu nebylo povědomé.
Snad to bylo jen tím, že jsme tudy vlastně vůbec nešli a když půjdu na opačnou stranu, než kudy jsem šla jeskyní, tak mě to brzy dovede k vile.

Pro jistotu jsem se ještě jednou podívala na tu nejspíš špatnou stranu, a pak se už trochu normálněji rozešla podél pláže.

Minuty ubíhaly a já se začínala strachovat, jestli jsem nakonec nešla blbým směrem.

Začala jsem trochu panikařit a propadat zoufalství, když jsem pak vzhlédla a spatřila ten útes, ze kterého jsem sletěla do moře.

Vylezla jsem po několika kamenech a prošla úzkou cestičkou, na jejímž konci jsem slezla zase opatrně dolů.

Zanedlouho jsem už byla u vily a mačkala tlačítko ve stěně na přivolaní výtahu, který docela rychle přijel.

Než mě výtah vyvezl nahoru, dívala jsem se na moře, které bylo přes sklo vidět a nevšimla si, kdo už tam stojí a asi na mě čeká.
,,Kdes byla" zeptal se chladným hlasem a mě probraly, až zavírající se dveře, které jsem zachytila a vystoupila.

Nadechla jsem se, abych něco řekla, ale odvaha mě zcela opustila.

,,Eeh... Já..." začala jsem asi nejak takhle a docela si uvědomovala, že si myslí, že jsem byla v suterénu.

Loki došel s ledovým pohledem až ke mně, kde se zastavil a pohledem sjel k nohám, nad kterými svraštil obočí.

,,Co se ti stalo?" zvedl ke mně pohled s pořád stejným výrazem.

Párkrát jsem se musela aspoň mělce nadechnout, abych vůbec mohla něco vysvětlit a Loki, když trochu povolil ve svém nepříjemném spalujícím pohledu, jsem začala vyprávět.

,,No, šla jsem se projít, a jak je ten útes, tak jsem z něho spadla do vody, kde jsem objevila druhý vchod do té chodby, kde vězníš Avengers..." při téhle větě se mu opět objevil ten hrůzu nahánějící pohled. ,,...Ale neboj, nikam jsem nešla a místo toho jsem hledala východ z té jeskyně. Byla tam další část jeskyně, kterou jsem prošla, a ve které jsem zakopla a pak se dostala sem" dokončila jsem svoje vyprávění a úzkostně sledovala, jak se na mě Loki dívá.
Když nic neříkal, rozhodla jsem se jít do pokoje, ale při prvním kroku mi projela ostrá bolest nohou a obě se mi podlomily.

Loki mě stačil včas chytit a v náruči mě donesl na gauč, kde si položil moji nohu na ty svoje a prohlížel zranění.

,,Možná to bude trochu bolet" ani se na mě nepodíval a natáhl nad zranění ruku, která začala jemně zářit zelenou energií, nebo jak to nazvat.

Bolest se dostavila téměř okamžitě a já se zuby nehty snažila nezakřičet a zkousávala si ret, když to konečně přestalo.

Loki mi jemně přejel rukou po zranění, což vyvolalo mírné zamravenčení dole.

Pootevřela jsem pusu a sledovala Lokiho ruku, a pak jeho oči, které se na mě podívaly.

Znovu mě podebral a posadil si mě na klín. Obmotala jsem mu ruce za krkem a tak nějak zaráz jsme se přiklonili k tomu druhému a začali se vášnivě líbat.

Loki mi dal ruku zezadu níž na pas a trochu si mě přitáhl blíž k sobě. Pak svoje rty přemístil na můj krk a já vzrušením zavřela oči a trochu zaklonila hlavu.

Pak mě jemně položil na gauč, kde mě začal znovu líbat na rtech a zajel mi rukou pod tričko, kde mi jemně stiskl prso.

Zaklonila jsem hlavu a z pusy se mi vytratil tichý vzdech.

Otevřela jsem oči a spatřila jeho, které mě propalovaly temným, ale vzrušeným pohledem, jenž se najednou vytratil.

,,Mám pokračovat?"

A tohle je otázka dost i na vás :-D Myslím teď konkrétně to, co myslel Loki, byla bych moc ráda, kdybyste mi napsali upřímný názor a jestli budete chtít, můžete napsat i názor, jak se vám zatím knížka líbí.

Udělalo by mi to velkou radost :333 Když budou ty Vánoce...