Zkus mě zkrotit!

14. kapitola

Když se mi konečně podařilo se aspoň trochu zvednou, Loki už stál hned vedle mě a já neměla vůbec chuť se na něho podívat.

V očích mě zaštípaly slzy, ale bylo mi jedno, jestli to uvidí, v tuhle chvíli mi bylo už všechno jedno.

Lehla jsem si zpátky na podlahu a nechala slzy, ať si stékají jak chtějí.

,,Podívej se na mě" řekl docela klidně Loki, ale to byla jedna z věcí, kterou jsem fakt udělat nechtěla.

Když viděl, že to oč mě žádal neudělám, strčil do mě nohou tak, že mě otočil na záda, ale obličej mi zakrýval pramen vlasů, který se tam přilepil díky slzám.

Hned jsem se zase schoulila na stranu a zakryla si obličej dlaněmi. Nicméně mi to nepomohlo, protože mi Loki násilím otočil a přidržel hlavu tak, aby si mohl prohlédnout můj obličej.

,,Proč brečíš" zeptal se bez špetky nebo známky emoce.

Popotáhla jsem a oči stočila na stranu, abych měla aspoň pocit, že tohle se neděje a já ho nevidím.

Stále mi po tváří stékaly hořké proudy slz a mě najednou napadlo, že vlastně by ta smrt nemusela být tak hrozná.

Stejně nemám, co ztatit a proč se tady před ním ponižovat, když to nemám zapotřebí.

,,Kdy mě konečně zabiješ?" otázala jsem se a nadechla se pusou, kvůli ucpanému nosu.

,,Co?" řekl zaraženě.

,,Nechtěl jsi mě zabít nebo něco udělat?" řekla jsem víc ostřeji.

Loki na to nic neřekl, možná mi nic udělat nechtěl, nebo jen nechtěl odpovídat.

,,Dobře, vzhledem k tomu, že se ti mě nechce zabít tak ti zkusím pomoct" začala jsem už trochu jistěji s úšklebkem a měla jsem pocit, že mi definitivně hráblo.

,,Měl bys mě zabít, protože ty klíče nejspíš dřív nebo později najdu a pak by se ti mohlo něco stát. Budu tě tady nejspíš pořád otravovat svojí přítomností a udělal bys mi docela radost, kdybys mě zabil, protože nic netrvá věčně a v té škole kam chodím je to pro mě hrozné a.." chtěla jsem pokračovat, ale Lokimu asi ruply nervy a s rukou pod krkem mě přitlačil k podlaze.

,,....Já tě zabít nechci!" zasyčel a na chvíli odvrátil pohled.

Mně se mezitím díky nedostatku vzduchu dělaly mžitky před očima. Ale slyšela jsem, co mi řekl a nevěřícně si tu větu přehrávala v hlavě.

Stále jsem viděla Lokiho neurčitý pohled, kde byl určitě vztek, možná pohrdání, a zklamání. Snažila jsem se mu dívat do očí, i když už jsem je skoro neviděla, tak jsem se jen smutně usmála, a pak už jsem se propadla do prázdnoty.

Lokiho pohled

Její nepatrný úsměv mě zaskočil. Nevěděl jsem zcela, jestli to myslela výsměšně nebo nějak jinak.

Když zavřela oči, pustil jsem její krk, a pro jistotu jsem zkontroloval tep.

Ten naštěstí měla, takže jsem jí rychle přiložil látku s uspávací kapalinou na nos a pusu, abych měl víc času jí odnést.

Vzal jsem ji do náruče a chvíli jsem sledoval její nehybný obličej, po kterém se skutálela slza.

Možná, že by je nepustila, ale co si to nalhávám. Ovšem, že by je pustila, protože mně musí vždy někdo překazit plány a radost.

Poprvé v mém životě mi připadalo, že mě někdo chápe a má upřímně rád. Možná ještě moje matka, ale to si nejsem jist, vždyť jsem adoptovaný, nemůže mě mít ráda ani Frigga.

Měl jsem ty klíče lépe schovat, ona by je nenašla a vše by bylo v pořádku.

Když jsem se s ní přemístil, došel jsem k ní do pokoje, kde ji opatrně položil do postele a zakryl.

Vypadala tak nevinně a neškodně, opak byl však pravdou. Neškodná opravdu nebyla, nad čímž jsem se musel ušklíbnout.

Zakryl jsem ji skoro ke krku, když jsem si všimnul, jak světlou pleť vlastně má.

Měla ji o něco světlejší než já, ale to mi nijak nevadilo. Už jsem vstával a chtěl odejít, když se začala neklidně převalovat.

Sedl jsem si zpátky k ní a pozoroval, její najednou neklidný obličej. Přiložil jsem dlaň na její čelo, ale naštěstí horečku neměla.
Pohled Rose

Procházela jsem nepříjemným našedlým lesem a měla pocit, jakoby mě někdo sledoval.

Když jsem se jako už po několikáté otočila za sebe, spatřila jsem Lokiho, jak se ke mně blíží.

Cítila jsem hrozný strach, který mě neopustil, ani když jsem přidala do kroku, jenž se změnil v běh.

To co mě zastavilo, byl až Loki, který se najednou objevil přede mnou a díval se na mě s nepřátelským pohledem.

Znenadání mě chytl pod krkem a pomalu zvedl do výšky v úrovni jeho očí.

,,Zklamala jsi mě..." řekl chladně a tak bezcitně, že mi to vhánělo slzy do očí.

,,Ale.." začala jsem sípat ,,Já bych je nepustila... Nic pro mě... Neznamenají" vynechávala jsem mezi slovy, protože mi docházel vzduch.

,,Prosím, odpusť mi" stekla mi slza a já cítila, že brzy už nebudu v realitě.

Loki se tomu jen posměšně ušklíbl a díval se, jak se moje oči ztrácí za víčky, a jak se můj hrudník trhaně zvedá.

Lokiho pohled

Zděšeně jsem ji sledoval a byl si téměř jist, že ten na koho mluví, jsem byl já.

Uvědomil jsem si, že to uspávadlo ještě působí a nemůže se z té noční můry probudit.

,,Rose... Notak" trochu jsem začal panikařit. Nechtěl jsem, aby Se stalo tohle.

Cítil jsem takový vztek k sobě samému, že bych se ani do zrcadla s klidem nepodíval.

Přiložil jsem jí prsty na spánek a snažil se napojit přímo do jejího snu.

Držel jsem jí pod krkem ve vzduchu a ona už skoro omdlela.

Rychle jsem jí pustil bez přemýšlení, co bude pak, hlavně, že jsem ji přestal škrtit.

Dopadla tvrdě na zem, protože nohy a celé její tělo bylo zesláblé z nedostatku kyslíku.

,,Rose, promiň" sedl jsem si na zem a vzal ji do náruče.

Brečela a celá se klepala. Snažil jsem se jí uklidnit, ale moc to nepomáhalo, a vůbec tomu neubíral fakt, že to vlastně já byl ten, kdo jí to všechno způsobil.

Přenesl jsem se zpátky do reality a oddělal prsty z jejich spánků. Vypadala už klidněji, i obličej měla uvolněnější.

Pohled Rose

Sen se začal rozplývat a já otevřela oči.

Uviděla jsem Lokiho, sedícího na mé posteli a já se začala třást. Začala jsem se bát, co mi udělá, ale nemohla jsem se pohnout.

Loki si mé reakce nejspíš všiml a navzdory všem očekáváním mě vzal do náruče, kde jsem se schoulila, jako kotě.

,,Promiň.."

Nazdárek lidi, omlouvám se, že jsem jaksi nevydávala pár dní, ale myslím, že to uteklo rychle. Pardon ještě, že jsem tak často měnila ty pohledy, ale bylo to docela nutné.

Na další dotazy ohledně kapitoly se můžete zeptat v komentářích, tak zatím ahoj.