The Big Easy II. part
"Ale já se nebojím ušpinit si ruce s tebou!" vychrlila jsem ze sebe a ještě o jeden krok zkrátila naši vzdálenost. Na rtu mu pohrával lehký úsměv, jeho kumpáni se rozestoupili kolem nás.
"Ne, to je dobrý, běžte si po svých," poslal je pryč, aniž by se na ně podíval. Svým pohledem stále probodával mne. "Už vím, proč si tě Klaus zamiloval, když jsem tě viděl poprvé, viděl jsem jen krásnou tvářičku, ale teď? Hmm, nijak zvlášť ses neprojevila, ale teď... teď tě vidím v jiném světle. Co kdybych navrhl určitě příměří?" natáhl ke mně ruku. Teď se objevil úšklebek na mé tváři, naši vzdálenost jsem ještě víc zkrátila a těsně u jeho tváře jsem zašeptala: "Snažil ses mě zabít, myslíš, ti odpustím? Žádné příměří nebude," udělala jsem dva kroky vzad, "nechám taky nějakého vlkodlaka, aby tě pokousal," slíbila jsem mu. "Možná tě Nik zachrání," mrkla jsem na něj s širokým úsměvem, když jsem se však otočila, stál přede mnou světlovlasý původní."Co tu děláš?" zeptal se mne s nadzvednutým obočím, každopádně se nemračil, trochu se dokonce usmíval.
"Vyřizuju si účty," pokrčila jsem rameny.
"Nechceš to nechat na mě? Posledně mi to šlo, ne?" zasmál se. Jen jsem protočila oči. Tím, že Nik dorazil na tento upíří večírek, zvedl trochu povyk, samozřejmě všichni věděli, kdo to je, navíc, minule tu trochu zlobil. Hudba byla trochu tišší, nebo se mi to zdálo, jelikož hluk se zmírnil jen na šum. Otočila jsem se zpátky na Marcela, Nik mne chytil kolem pasu.
"Oko za oko, zub za zub, Klausi," řekl velice chladně Marcel, který už neměl ve své tváři ani stopu po předešlém úsměvu. Nik se velice chladně zasmál.
"To jsi řekl mě?" podíval se nejdřív na zem a poté svedl své oči k jeho tváři, "ale teď vážně, to jsi řekl mě?! Ty si myslíš, že jsem některý z tvých poskoků? Ty si myslíš, že můžeš soudit, jako ty své kamarádíčky? To seš ale pěkně na omylu!" zařval na něj, jako by mi krev ztuhla v žilách. "Jsi jen krysa, kterou jsem omylem proměnil!" dodal spěšně.
"To ty jsi mě naučil nemít s nikým slitování! Neměl jsi ho se mnou, nemám ho s tebou! Ty jsi zabil jednoho z mých přátel, tak jsem chtěl na oplátku zabít ji!" Uslyšela jsem klapání podpatků, slyšela jsem, jak se pár lidí sunulo na stranu, chtěla jsem vidět kvůli komu, otočila jsem se velice rychle. Teď už vedle mne stála Katherine? Trochu jsem zamrkala, vždyť měla být, bůh ví, kde.
"Nudím se, měli bychom jít," řekla velice vážně. Ona se, co? Nudí? V jednu chvíli jsem si myslela, že je to Elena, ale její vlasy... napojila jsem se na ní, zjistila jsem, že upírem je, ale co tady dělá? Navíc, vždyť je v blízkosti Nika. Pohlédla jsem na něj, on jen lehce přikývl.
"My dva jsme neskončili, chci tohle město zpátky, a ty víš, že já ho dostanu!" mrkl na něj potěšeně. "Co se týče Teresy, věřím tomu, že si tě podá sama," podíval se na mne s úsměvem. Všichni tři jsme pomalu vyšli z budovy a já celou tu dobu nechápala, o co se tady jedná. Proč je tu Katherine? Proč s ní Nik souhlasil a nezabil.
Když jsme vyšli ven, začala se smát. "Jak mi to šlo?" pohlédla na Nika, teď už to nebyla Katherine, její hlas byl trochu jemnější, grimasy tak též, tohle byla Elena. Určitě to byla ona.
"Co to má být?" těkala jsem svým pohledem z Nika na ní. Elena se usmála.
"Práskla tě, výměnou za to, že z ní udělám upíra," pohodil rameny.
"Věděla jsem, že bys mi milionkrát omílala, že si to mám rozmyslet, tak jsem šla na jistotu. Vážně sis myslela, že bych tě pustila k Marcelovi samotnou?" nadzvedla jedno obočí, "vážně jsi tak naivní?" zasmála se.
"Proč si ze sebe udělala Katherine?" nechápala jsem hlavní pointu.
"No, řekl jsem jí, ať přijde a vysvobodí nás z té jámy lvové, věděl jsem, že bych se s ním musel poprat, protože na něj už nemám nervy, no a... napadlo mě, že by nás z toho mohla dostat Elena, neboli dvojnice od Kathrine Pierceové, která má pod palcem zdejší upíry," usmíval se jako sluníčko Nik.
"Takže jsi je přesvědčil, že Katherine táhne za jeden provaz s námi," uzavřela jsem to.
