Waiting for it...
"Připomenu, hnědé vlasy, hnědé oči... vstřícný úsměv, trochu mi připomíná Elenu."
"Matně si vzpomínám na tu holku," přikývl mi. "Pokud chceš hrát ale tuto hru, nebude problém, abych si našel něco já na tebe. Můžu začít mým drahým bratrem Kolem. Toho si pamatuješ, ne? Hnědé vlasy, oči..."
"Fajn, tak už přestaň. Nějak jsem se rozhodla, že se mi už nechce nikam jít," povzdechla jsem si.
"A co bys tedy chtěla dělat?" nadzvedl jedno obočí. Nadechla jsem se a stočila svůj pohled na zapínání od jeho košile. Byli jsme v místnosti určené, vlastně nevím, k čemu byla určena, byla tady sedačka a televize se stolkem, pěkně zastrčená v ústraní, takže jsme si tady před tím mohli probrat tu záležitost s Elenou. Mé prsty začaly rychle pracovat na prvních knoflíčcích, on však chytil mé zápěstí.
"Něco bych ti chtěl ukázat," zašeptal blízko mého ucha. Pustil mé zápěstí a propletl své prsty s těmi mými.
"A copak mi chceš ukázat?" zeptala jsem se nedočkavě, vlastně jsem se snažila, aby to vypadalo, že mi na tom vůbec nezáleží. Nik se mírně pousmál.
"Čekal jsem tuto otázku, ale neřeknu ti na ní odpověď, ne teď," zavrtěl hlavou a my vyšli do noci. Elena spala celkem dlouho.
"Elijah se zdá být nevyrovnaný ohledně New Orleans, nemyslíš?" pohlédla jsem na něj, Nik se trochu pousmál a přidal do kroku, vylovil klíče od svého auta a poté mi otevřel dveře.
"Hmm, Elijah miluje tohle město a rozhodně nemá v plánu se ho vzdát, chápeš? Nikdy neměl v lásce Marcela," pozvedl ramena, jako by to byla hotová věc.
"Takže přece jenom chceš táhnout proti Marcelovi, poslouchej," stále jsme stáli před autem a já se opírala o dveře, "musíme jít na to chytře, získat si upíry, čarodějky a vlkodlaci, luskneš prstem a jsou tvoji, ale..."
"Napečeme jim koláčky a bude," mrkl na mne. Protočila jsem očima a konečně si sedla, Nik byl na místě řidiče ve vteřině.
"Prej koláčky... Oni jsou zvyklí, že dostanou všechno, co chtějí..."
"Trochu mi to připomíná volby, ano, dovoluji ti dělat mou předvolební kampaň," přikývl. Trochu jsem se pousmála a pohlédla z okna, kam to vlastně jedeme. Projížděli jsme lesem.
"Řekneš mi už konečně, kam jedeme?" naléhala jsem, byla jsem vážně hodně zvědavá.
"Dnes, pokud ti to nebude vadit, se vyhneme všem barům," mrkl na mne, "i když pravda, když tě Stefan včera večer donesl, byla jsi roztomilá..."
