"Ále," ozvala se Rebekah, "Je mi to tak líti, že ses s mým bratrem rozešla, vlastně není. Neměla jsem tě ráda," pokračovala v cestě. Nadzvedla jsem jedno obočí.
"Rozešla?" zopakovala jsem po ní a následovala jsem ji. "My jsme se jenom..."
"Prosím, zlatíčko. Můj bratr není na vážný vztah, prostě to skončilo. Pohádky je konec, ale překvapila jsi mě, vydržela jsi tak dlouho, ale teď je konec," pohlédla na mne s úsměvem na tváři.
"Víš, co je ale horší? Když tě odkopne chlap takovým způsobem, jako můj bratr tebe," sladce jsem se na ni usmála. Vystartovala na mne a přitlačila mě ke zdi, držela mne pod krkem a já si všimla, že se její oči podbarvují rudou.
"Jak to víš?" zaječela na mne. Nemohla jsem dýchat...
"Tak, jak to... to víš ty," zaskučela jsem, její stisk trochu povolil, ale jen proto, abych mohla mluvit. "A ještě jednou, my jsme se nerozešli," zopakovala jsem jí to.
"Když tě zabiju, tak se už budete muset rozejít," zasmála se.
"Nezabiješ mě!" uchechtla jsem se. "Jsi jenom hloupá, naivní..." Místností se ozvalo hlasité křupnutí...
S neuvěřitelnou bolestí jsem pomalu otevřela oči, přitom si mnula šíji, neuvěřitelně mě to bolelo. Pomalu jsem se posadila na zemi.
"Vítej zpátky," přivítal mne mužský hlas. Byl to Elijah. "Přenesl bych tě, ale zrovna jsem přišel," ospravedlnil se mi.
"Ta děvka mi zlomila vaz," postěžovala jsem si a vyškrábala jsem se na nohy. "Za to zaplatí!" rozhodla jsem se.
"Rebekah je celkem temperam..."
"To mi je upřímně někde! Já jsem taky temperamentní a lámu všem snad vazy! Já nemůžu za to, že ji můj bratr dal kopačky!" mířila jsem si to ke dveřím.
"Asi žádná z rodin není perfektní, co?" pousmál se.
"Tím nezamluvíš to, že se jí chci pomstít!" zamračila jsem se.
"Jo, vážně se k sobě hodíte," poznamenal příkře. "Poslouchej, Rebekah tě zabije hned, co jí k tomu dáš záminku. Nepokoušej jí..."
"Fajn, tak jí vyřiď, že se potkáme v Mystic Falls, kam teď odjíždím. Klausovi jen vzkaž - Máš, co jsi chtěl! Můžeš k tomu přidat výhružný pohled," mrkla jsem na něj.
