A little drunk
"Tři dva jedna teď!" zavelela jsem a zvedla k ústům, už kdo ví, kterou půlku s alkoholem. Seděly jsme s Elenou v jednom baru, úplně vzadu, aby si nás nikdo nevšímal. Upřímně jsme si dávaly docela do těla. Elena, která nebyla zvyklá pít, byla na mol už po pár skleničkách. Hnědovláska naproti mně se nejdříve zamračila, polkla a nakonec se začala neovladatelně smát, samozřejmě jsem se nenechala a přidala se k ní.
"Co... co je tak vtipného?" zakoktala se a ještě přidala decibely.
"Já se jenom směju, proto... protož...e se směješ ty!" bouchla jsem dlaní do stolu, věděla jsem, že nejsem na lodi, vážně jsem si tím byla jistá, ale začala jsem mít mořskou nemoc, všechno se začalo točit, štěstí, že nemůžu zvracet.
"Neměly jít bychom tedy už?" popřehazovala v jedné větě slova, nejsem opilá! Přehrávalo se mi v hlavě, Elena byla, totálně a jednoznačně opilá. Já takový problém neměla.
"Ještě jednu, protožeee," chvíli jsem uvažovala, jak chci pokračovat ve větě, ale nevěděla jsem, co mám říct, proto jsem se jenom dívala před sebe.
"Ten argument, je dobrý," přikývla mi.
"Myslím, že vy dvě už máte dost," zasmál se hlas, cizí hlas, neviděla jsem majitele hlasu.
"Slyšelas to?" nahnula jsem se dopředu k Eleně, "nebo mám halucinace?" Hnědovláska se jen začala smát.
"Vždyť je to Damon," ukázala za mne. "Damon!" vytřeštila oči. "On nemá ani tušení, co se mi stalo!" Velice netrpělivě jsem jí kopla pod stolem a natočila se dozadu, neohrabaně jsem se postavila.
"Bráška!" řekla jsem nadšeně a padla mu do náruče. "Chyběl jsi mi, Damonku!" zasnila jsem se.
"Když tě teďka pustím, tak asi spadneš, že?" nadzvedl jedno obočí, já jen s přitroublým úsměvem přikývla.
"Je pozdě a já jsem unavená, ničím jiným to není, prostě... Chápeš, že?" ujišťovala jsem se.
"Naprosto, co kdybych tě předal Stefanovi? A já šel za tou druhou nešťastnicí, co sedí támhle," ukázal na Elenu.
"Stefana?" podivila jsem se.
"Vždyť stojí za mnou!" Podívala jsem se přes jeho rameno, vážně stál tam můj bratr.
"A je to fakt Stefan?" šeptla jsem Damonovi do ucha.
"Ne, Paris Hilton!" zakoulel očima. To už si mě přivlastnily jiné ruce, Stefan mě trochu přidržoval a já mu dala ruku kolem krku, abych se mohla podpírat.
"Nedáš si ještě jednu skleničku?" mrkla jsem na bratra, který neměl daleko od toho, začíst se smát.
"Hmm, myslím, že kdyby sis dala ještě jednu, tak tě budu muset odnést, necháme si to na někdy jindy, jo?" Ztrápeně jsem si povzdechla.
"Suchare, jak myslíš..." Netuším, jak se to stalo, ale ocitli jsme se venku a já dýchala studenější vzduch. "Já tam nechala Elenu!" vzpomněla jsem si najednou.
"Damon ji má..."
"Damon je tady?" zhrozila jsem se. "Něco ti musím říct," začala jsem se neovladatelně smát. "Elena je upír, proto jsme tady, chápeš?" Stefan se zastavil v pohybu.
"Ne, že bych chtěl být skeptik, ale myslím, že tě Damon zabije, Terry, ale teď to řešit asi nemá cenu, že? Kde bydlí Klaus?" Kde vlastně bydlí Nik. Snažila jsem si vzpomenout.
"Rovně, rovně... doprava, doleva a potom rovně..."
"Proč mám pocit, že sis to teď vymyslela?" Nehorázně se mi motaly nohy, vlastně mě už dvakrát zachránil od hrozivého pádu. "Takhle to nepůjde," zaprotestoval. Udělal nějaký rychlý pohyb, vím, že jsem nemusela chodit, létala jsem, ne, asi mě jenom nesl. A potom jsem zavřela oči a spala...
Asi o dvanáct hodin později:
Začala jsem pomalu otevírat své nepříjemné těžké víčka, nějaké pitomé světlo mě bodalo, přímo do mojí kůže, i když jsem měla svůj prsten, tak mě to bolelo. Ležela jsem v obrovské ložnici, chvíli jsem uvažovala, kde bych tak asi mohla být, poté mi to došlo, byla jsem u Nika. Určitě ano... Neohrabaně jsem vylezla z postele, hned potom, co jsem chytla rovnováhu, mi začala třeštit hlava. A pak, že upíří nemají kocovinu...
Potichoučku jsem otevřela dveře a ocitla se na dlouhé chodbě, ze které vedly schody dolů, slyšela jsem hlasy, které mě bodaly, jako tisíce střepů. Sešla jsem dolů a ocitla se ve velké místnosti.
"Dobré ráno!" pozdravil mne známý hlas, upřímně jsem ho nečekala. Byl to Elijah, vedle něho stál vysmátý Kol.
"Pšt, ne tak nahlas, prosím," zvadla jsem varovně prst a chytla se za hlavu.
"Prý jsi potkala Marcela, ozvalo se za mnou." Rychle jsem se otočila, stál tam Nik s mírným úsměvem na rtu.
"Jo, mám takové tušení, že ti město jen tak nedá," svalila jsem se na sedačku. "Kde je Stefan a Damon?" napadlo mě.
"Když vás tady přivedly, mimochodem Elena stále spí, rozhodli se jít do baru - ještě se nevrátili, myslím, že se někde ubytovali," pokrčil rameny."Město bude naše, je to náš domov," ozval se znovu Elijahův ostrý hlas.
