Vánoce, svátek, který se u Winchesterů posledních pár let neslavil. Nikdy nebyl čas ani nálada, což vyhovovalo Deanovi i Samovi, kteří se místo slavení a zdobení věnovali radši práci. Letošní Vánoce neměli být výjimkou, to se ale nelíbilo Castielovi, který měl vánoční horečku už od prvního prosince a byl celý natěšený, že své teoreticky první Vánoce oslaví s těmi, které má nejradši. Dean byl proti, ale nekonečné naříkání Castiela o tom, že Vánoce jsou důležité a měli by se slavit, Deana nakonec přesvědčilo. Sam se už jen v povzdálí smál bratrovi, který se nejméně tři hodiny tahal se stromkem a další hodinu s ozdobami. Dean si jen pokaždé zamumlal na tebe taky dojde a dál naštvaně zdobil.
A jak Dean řekl, na Sama přece jenom došlo hned po Vánocích, Sam totiž onemocněl jakou si chřipkou, která mu přišla jako ta nejhorší nemoc, jakou mohl dostat. Dean mu stále opakoval, že to není vážné, a že se nemusí bát, ale Sam si prostě nedal říct a stále na svém počítači hledal ty nejhorší choroby, které na světě jsou, a které zrovna on chytil. Dean už toho měl dost, z jedné strany stále poslouchat naříkání Castiela, jak má hlad a z druhé Sama o tom jak určitě brzo zemře.
Dean se rozhodl, ať Sam aspoň najde nějaký případ, který by Dean mohl zvládnout sám. Sam ho teda našel, ale trval na tom, že musí jít s Deanem i Castiel, kdyby se něco zvrtlo. Jenže jak to bývá, Deanovi se to nelíbilo, protože původní plán byl držet Castiela daleko od všeho, co dělají. Podle nich Castiel nebyl připravený, poté co už nebyl andělem. Jenže teď byla jiná situace, když Sam nemohl jít.
Po hodinové hádce jak to teda bude, Dean nakonec povolil a Castiela si vzal sebou. Plán byl zůstat v autě a sledovat pohyb v již už určeném domu, což nemělo být nic těžkého, říkal si Dean ještě před tím, než se určilo, že nepůjde sám, ale opak byl pravdou. Dean se bál, že by se něco mohlo stát a tím něco myslel jakýkoliv únik emocí, které Dean už hluboko ukrýval a měl stále menší pocit, že je vydrží déle držet pod pokličkou.
Zatímco Dean přemýšlel, Castiel už poklidně seděl na zadním sedadle jako obvykle a sledoval scenérii míjící se v oknech Impaly.
-
V hrobovém tichu seděli v zaparkované Impale před starým domem, který měli sledovat a všímat si jakýchkoliv pohybů a zvuků, když se v prostoru ozval náhlý zvuk Castielova hladovějícího žaludku. Dean se musel jen pousmát, pokaždé když vařil, Castiel snědl nejméně tři porce, přičemž po ani né dvou hodinách přišel, že má zase hlad.
,,Vzal jsem nějaký sušenky, bylo mi jasný, že budeš mít zase hlad," oznámil, zatímco mu podával jednu sušenku za druhou.
,,Děkuju, Deane." S úsměvem poděkoval, když už se začínal pomalu ládovat jídlem.
Hodiny míjely a stále se nic nedělo. Dean začínal být unavený a promrzlý, zatímco Castiel na zadním sedadle dojídal poslední sušenku. Dean se stále hejbal, posunoval a otáčel, aby se aspoň nějak zahřál.
,,Je ti zima?"
,,Trochu, ale to bude dobrý." odpověděl Dean a svoji pozornost zase namířil na dům.
V tu chvíli si Castiel sundal svůj kabát a přes díru mezi předními sedačkami ho podával Deanovi. Dean byl překvapený a nevěděl, jestli kabát přijmout nebo ne.
,,Nech si ho," rozhodl se Dean, mezitím co očekával menší argument z Castielovy strany.
,,Říkal si, že ti je zima, tak si ho vem, já budu v pohodě," odpověděl rázně Castiel.
Dean si tedy kabát vzal a i hned si ho oblékl. Poté, co ho zalila vlna tepla, zkoumal tu příjemnou vůni Castielova kabátu, která by ho pomalu dokázala i uspat.
Po patnácti minutách byl Dean v příjemném teplu, ale ze zadních sedadel uslyšel Castiela, který si hledal pozici, aby se mohl znova zahřát. Dean si tedy sundal kabát a vracel mu ho zpět.
,,Ne, nech si ho."
,,Nenechám, je tvůj a je ti zima, tak si ho vem."
,,Ale ty ho potřebuješ víc."
,,Nepotřebuju, ty ho potřebuješ víc."
A tak to chvíli pokračovalo, dokud Dean nenašel správně řešení jak vyřešit celý problém. Dean se zvedl ze sedadla a pomalu vlezl na zadní sedadlo vedle Castiela, který jen nechápavě sledoval, co má v plánu. Dean se přitiskl co nejvíce ke Castielovi a hodil přes ně kabát, který byl naštěstí velký tak, aby zakryl oba. Následujících pár minut se oba stále hejbali sem a tam, protože se snažili najít správnou pozici. Tu našli až když Dean položil jednu ruku na Castielova ramena.
,,Takhle by to šlo, ne?" zeptal se Dean.
,,Jasně," odpověděl s úsměvem Castiel.
Další dvě hodiny uběhly a stále se nic nedělo. Za tu dobu zatím stihl Castiel usnout na Deanově rameni. Dean si spíše více všímal Castiela, než aby si všímal dění kolem domu. Nemohl si pomoci, s úsměvem si stále pravou rukou pohrával s Castielovými vlasy.
,,Castieli."
,,Co si to se mnou udělal," zamumlal potichu Dean stále si hrajíc s jeho vlasy.
Dean pomalu usínal, dávajíc Castielovi každou chvilku polibek na vlasy, který nejspíš ani nevnímal.
Při posledním polibku, který mu Dean dával, se Castiel vzbudil a rozespale pohlédl na Deana, který byl zařazený, vyděšený a bůhví co ještě. Castiel si všiml Deanova vyděšení, a aby ho uklidnil, dal mu rychlou pusu na rty a zase se zachumlal do své části kabátu. Mezitím se posunul ještě více k Deanovi. Dean jen nechápavě a zaraženě sledoval Castiela, jak zase pomalu zavírá oči s úsměvem na tváři.
,,To jsi nečekal, co?" zamumlal Castiel pod kabátem s úsměvem v hlase.
,,To teda ne," odpověděl, zatímco si pokládal hlavu na tu Castiela.
Dean do pár minut usnul a probudil se až ve tři hodiny ráno s Castielem po boku. Řekněme, že Deana už nezajímalo, co by mohlo být v tom 'tajemném' domě a rozhodl se, že si sedne zpátky za volant a dojede zpátky domů. Dean celou cestu pokoukával do zrcátka na spícího Castiela.
Teď už jsme to my a né jen já, říkal si Dean spokojeně. Už jen my, my dva.
