Tři roky, dlouhá doba, že? Co by se tak za tři roky mohlo stát? Mohla by začít nová světová válka, nové objevy, první let na Mars, ale co by se mohlo stát dalšího? Co takový příchod dítěte do spokojené rodiny?
Trvalo to celé tři roky, co se úspěšně schovával v cizích koutech světa, států, měst.. Snažil se zapomenout. Snažil se ze své paměti vytřepat všechny vzpomínky, které ho nikdy neopustily na jeho modrookého přítele, který bezstarostně procházel životem.
Ale jak to bývá, vzpomínky zůstávají navždy, což platí i se všemi pocity, které k němu kdy cítil.
Zamiloval se, tedy myslel si, že to je láska, čímž se snažil zakrýt díru v srdci, která nikdy pořádně nezmizela. Myslel si, že je konečně šťastný, ale když po nocích ležel vedle své přítelkyně, myslel jen a jen na něj. Myslel na něj celé tři roky, ať už v práci nebo doma, pořád ho měl v hlavě.
Časem se zdálo, že na něj zapomněl. Nebavil se o něm, nepřemýšlel nad ním, jako by ho už vůbec neznal. Dá se ale zapomenout půlka života s někým, kdo byl vaše spřízněná duše?
Dean byl rád, že byl vůbec rád. Měl stabilní práci a docela dobré vztahy s okolím, když mu přišla ta osudová zpráva z druhého konce států.
Narodil se mi syn, chci, aby jsi přijel.
Nejdřív to nechápal, napsalo mu to neznámé číslo, ale jakmile ho prostudoval, došlo mu, že to je Castiel. Jeho číslo by si pamatoval i na smrtelné posteli.
Stálo před ním životní rozhodnutí, které klasicky zahrnovalo Castiela. Má přiject, nemá? Hlava říkala ne, ale srdce křičelo ano, čímž rozhodlo a Dean se opravdu vydal zpátky domů.
Když se po letech znova procházel tou známou ulicí, vybavovaly se mu všechny vzpomínky, které za tu dobu úmyslně vytěsnil prací. Možná mu ani nedocházelo, že se už automaticky zastavil před šedým domem, který vyčníval svou velkolepostí. Stačilo jedno zaťukání na dveře, které spustilo nervozitu a pochyby.
Jakmile se mu před obličejem otevřely dveře, zastavilo se mu srdce a zatajil dech. Byl stejně úžasnej jako před tím, možná ještě víc. Jeho modré triko, které měl zrovna na sobě, mu perfektně sedlo k očím, které zářily v prostoru.
,,A-..ahoj," dostal ze sebe nejistě Dean.
V životě by nečekal to, co přišlo potom. Udeřil ho silně do hrudi, načež ho okamžitě obejmul.
,,Ty jsi takovej idiot! Víš to? Kde jsi sakra byl celou tu dobu!" křičel mu Castiel do ramene.
Možná by i odpověděl, zalhal, ale jeho akce mu zkazila osoba na prahu. Emily. Nebyla sama, v ruce držela měsíční dítě, které se už teď podobalo Castielovi.
,,Deane, tohle Dean," oznámil mu s úsměvem.
,,Cože?" zeptal se zmateněji než kdy jindy.
,,Slyšíš dobře, jmenuje se Dean, Dean Novak, po svým strejdovi, kterej záhadně zmizel po svatbě a ani neřekl proč a kam.." vysvětlil mu naštvaně.
Dean si byl stoprocentně jistý, že je to jasné všem až na Castiela, protože mu stačil jediný pohled na Emily, aby mu došlo, že to ví.
,,Vysvětlíš mi to?" zeptal se Castiel.
,,Proč jsi mi zavolal?" zeptal se na místo odpovědi Dean, čímž pokazil všechno, co se ještě dalo.
,,Děláš si srandu? Proč jsem ti asi zavolal? Já nevím, třeba proto, že jsi můj nejlepší kamarád? Slyšíš to jsi? Furt tě tak beru, i když jsem potkal další desítky lidí, který mi aspoň zavolaly!"
