Oba dva žili v malém městě u pláže. Poznali se ve svých sedmi letech, čímž všechno začalo.
,,Novak a Winchester, první lavice," byl první moment, kdy uslyšeli své jména, které jako by už byly předurčeny tomu, aby se znaly.
V té době byli v první třídě, kam se oba dva jen těžko dostali, za což mohl pochybný život rodin, ve kterých žili.
Od té chvíle se společně prokousávali životem, který je po cestě tvrdě strhával k zemi. Jiní by se už možná, tedy určitě, složili, ale jejich pouto je táhlo dál a dál až do doby, kdy dosáhli osmnácti let, čímž se zbavili pout, které nesly jméno rodiče. Právě rodina byla ten pověstný kámen, který s sebou museli tahat do kopce. Znechucovali jim životy a drželi je od toho jediného, co je drželo na živu a táhlo dál. Od sebe.
Často utíkali z domovů. Čekávali, až nastane hluboká noc, jež znamenala, že se mohou vypařit a sejít se na pláži, která pro ně znamenala víc než obyčejnému člověku. Ležívali tam hodiny a hodiny, přičemž si jen povídali, kouřili a snili nad tím, že se společně dostanou pryč z té díry, ve které museli žít.
,,Trávíš s ním hodně času. To musí přestat, jenom tě kazí, Casi," oznámili mu rodiče poté, co se dozvěděli, že nechodí do školy.
V ten den utekl ještě dřív, než bylo v plánu. Bylo devět hodin a venku nastalo šero, které umožnilo útěk oknem.
,,Nesmím se s tebou scházet," oznamoval mu se slzami v očích.
,,Dokonce mě dostali na jinou školu," dodal smutně.
V té chvíli Deanovi nezbylo nic jiného, než ho obejmout. Možná to Castielovi ještě nedocházelo, ale již v té době Dean věděl, že ho miluje celým svým srdcem.
,,Všechno bude dobrý, já tě neopustím, vždycky si najdu způsob, jak se vypařit, abych tě mohl vidět, protože den bez tebe není den," šeptal mu do ucha Dean.
Měl pravdu, protože od toho dne se viděli skoro pořád. Dean si pokaždé našel čas k tomu, aby se vplížil ke Castielovu oknu, kde si aspoň chvíli mohli povídat. Tentokrát Castiel utíkat nemohl, což měnilo všechno, na co byl zvyklý.
Takhle to šlo celé dva roky až do té doby, kdy Castiel dosáhl osmnácti let a do pár dnů neodešel na vlastní pěst. Neměl kam jít, ale to mu bylo jedno. Mohl být s Deanem, který udělal to samé co on.
,,Já tě tak miluju," zmínil se Dean jednoho dne na koncertu. Nechtěl to říct, ale vylítlo mu to. Pro jeho štěstí ho ale neslyšel. Všechny ty náznaky nikdy neviděl, všechna ta slova co kdy Dean řekl, neslyšel.
V jejich životě nastala etapa, která znamenala, že je čas pracovat. Castiel se stal barmanem a Dean automechanikem. Castiel se mohl dostat dál, ale to by znamenalo, že by musel opustit město, což znamenalo opustit Deana a to pro něj neexistovalo.
Jejich život šel dál, ale tradice zůstávaly. Několikrát týdně se scházeli na pláži, přičemž pili a kouřili jako pokaždé. Bavili se o práci a svých zážitcích z dne. V té době byl Dean ten, kterému to všechno docházelo. Nejspíše to bylo tím, že Castiela miloval a cítil, že se něco mění. Vzdalovali se a Dean to opravdu věděl. Už se nebavili jako dřív, jen si řekli pár vět a poté jen v tichosti popíjeli, zatímco sledovali vlny na moři a pohrávali si s pískem.
Ačkoliv si slíbili, že se budou vídat každý den, všechno se začalo měnit. Z každého dne se stal každý týden, měsíc až se dostali do fáze, kdy na pláži seděl Dean sám, jež mohl jen se slzami v očích přemýšlet nad minulostí.
