Seděl jsem uprostřed kanceláře, když se objevil ve dveřích, kde se jen prázdně zastavil a sledoval mě.
Nikdy v životě jsem ho neviděl, takže první co mi přišlo do hlavy, bylo, proč mě vlastně sleduje. Nejdřív mě napadlo, že kvůli tomu, poněvadž jsem šéf, ale po chvíli mi to bylo ještě jasnější. Rval jsem si do pusy dva koláčky najednou, to bylo ono.
,,Tady to je k zbláznění," řekl jako první, když vstoupil do místnosti, na což jsem zareagoval narovnáním a pokusem utřít si pusu do rukávu saka.
,,Všichni jsou divný, šéf je idiot a jedinej, kdo tu vypadá lidsky jsi ty," dodal a posadil se vedle mě. Nejdřív jsem na něj zíral a po chvíli ukázal na sebe.
,,Já, že jsem normální?" zeptal jsem se, když mi hlavou prolétávalo to, že neví, že jsem šéf já.
,,No rozhodně jsi svůj a na nic si nehraješ.." odpověděl a natáhl před sebe ruku, zatímco si na jeho tváři pohrával oslnivý úsměv.
,,Já jsem Castiel.." představil se. V sekundě jsem si otřel ruku do drahých kalhot a stiskl tu jeho.
,,Já jsem D-..Dean," řekl jsem nejistě. Měl jsem dvě možnosti, říct mu, že jsem Winchester, nebo zapírat.
,,Není Dean i šéf?" optal se po pár sekundách a já jen nervózně kroutil hlavou.
,,Shoda jmen," odvětil jsem s nejistým úsměvem a sledoval, jak si prohlíží místnost.
,,Čím, že tě to naštval šéf?" zeptal jsem se nenápadně.
,,No osobně ne, jenom mi zadal nejmíň půlku práce a to jsem tu teprve druhej den," řekl, zatímco mi máchal desítkami papírů před obličejem.
,,On to určitě nemyslel zle, podle mě to je fajn týpek," řekl jsem bokem.
,,Milej, hodnej..pěknej," dodal jsem.
,,Asi máš pravdu.."
,,Budu muset jít, jsem rád, že jsem tě poznal a doufám, že se budeme vídat."
- - - - - -
Uběhlo několik měsíců a pokaždé když si od té doby sedl vedle mě, přestal jsem dýchat a jen jsem zamilovaně sledoval jeho obličej, který mi přirostl k srdci víc, než kdy měl. Doma mi vždycky říkali, abych si dával pozor na drogy, alkohol, ale nikdy mi neřekli o chlapovi s modrýma očima a tím největším úsměvem. Ten chlap totiž působil ty největší problémy.
Všechno jsem odevzdával pozdě, dokonce i z práce jsem chodil pozdě jen kvůli tomu, abych s ním mohl strávit nějaký čas ve společné místnosti zaměstnanců, do které jsem nikdy před tím nechodil.
Taky jsem v životě neposlouchal, kdo co říká, ale s ním se stala jedinečná vyjímka. Pamatuji si každé slovo, které mi kdy řekl. Taky jsem o něm zjistil víc, než o celé firmě dohromady.
Řekl mi o sobě vše. Začal od jeho prvního trapasu na základce a skončil u toho, kdy se rozvedl a přestěhoval se se svým synem sem.
Přestože jsem věděl vše já, on nevěděl nic. Nevěděl ani, že já jsem ten, co mu dává všechnu práci, na kterou si stěžuje. Že já mu toho dávám přece jenom víc, než by měl mít, jenom kvůli tomu, aby jsem s ním mohl být dýl.
Člověk by si řekl, jak je vůbec možné, že se to nedozvěděl od ostatních. Odpověď je lehká, protože to dalo víc úsilí, než by vůbec mělo. Všichni jako by nevěděli, kdo vlastně jsem. Jako by vůbec nebylo divné, že mezi nimi sedím o přestávkách.
