Procházel jsem ulicemi, jak nejrychleji jsem mohl. Bylo pondělí a já zase zaspal. Nemohl jsem si dovolit, přijít pozdě do práce, obzvláště dneska když jsme měli důležitou schůzi.
Zastavil jsem se před přechodem a čekal, až naskočí zelená. Nejméně dvě minuty v kuse mi brněl mobil. Rozhodl jsem se ho nevyndavat a pokračovat dál.
Naskočila zelená a já rychlým krokem vyrazil na západ. Mobil, který neustále zvonil, brněl a bůhví co ještě, najednou přestal vydávat jakýkoliv zvuk. Přišlo mi to divné, a tak jsem bezmyšlenkovitě sáhl do kapsy a vytáhl ho.
6 zmeškaných hovorů
8 zpráv
Za kroku jsem každou zprávu po zprávě otevřel a prohlédl si obsah. Všechny byly o tom samém.
Kde sakra jsi?
Zase máš zpoždění!
Zvedni ten telefon sakra!
Roklikával jsem poslední zprávu, když jsem ucítil tvrdý náraz. Narazil jsem do muže, který očividně nesl štos papírů, který teď ležel rozházený po chodníku. Ihned jsem je začal sbírat, zatímco jsem se omlouval.
,,Moc se omlouvám, pane."
,,Je mi to moc líto."
,,Nevím, kam jsem koukal, vážně se omlouvám."
Sbíral jsem papíry, v tu chvíli jsem si ani neuvědomoval, že mi na žádnou omluvu neodpověděl.
Když jsem je sebral všechny, které ten muž ještě nepobral, konečně jsem na něj pohlédl.
Měl černé, rozcuchané vlasy a krásné, modré oči. Modřejší barvu očí jsem snad ještě nikdy neviděl.
,,Vážně se moc omlouvám," zopakoval jsem.
Muž na mě jen překvapeně koukal, jako by zapomněl, jak mluvit.
Rukama naznačil na papíry, které jsem držel v ruce a poté ukázal na hodinky, kterých jsem si všiml, až když odhrnul rukáv saka, které měl na sobě.
Jakmile jsem mu je podal, otočil se a rozešel se zpátky tím směrem, kterým chtěl jít, než jsem ho srazil.
Když jsem od něj nepochopeně odtrhl pohled, všiml jsem si, že se na zemi válí ještě jeden papír. Rychle jsem ho sebral.
,,Hej!" zavolal jsem na něj, muž mě ovšem stále ignoroval.
,,Hej!" zakřičel jsem ještě hlasitěji než před tím.
Rozběhl jsem se za ním. Když jsem ho chytl za rameno, lekl se a prudce se na mě otočil.
,,Zapomněl jste si papír," řekl jsem tiše.
Stále na mě koukal nepochopeným výrazem. Zatímco na mě zíral, došlo mi to.
,,Bože, ty mě neslyšíš, že jo?"
Vážně jsem se právě zeptal hluchého, jestli mě slyší?
Rukama jsem si ukázal na ucho, aby jsem mu naznačil, co jsem právě řekl.
,,Ano, neslyším tě," najednou promluvil a já byl ještě překvapenější než před tím.
Jeho hlas, on byl...
,,Musím jít," řekl tiše, promyšleně a nejistě, aby neudělal žádnou chybu při mluvení.
Nehybně a bez odpovědi jsem sledoval, jak se na mě lehce usmál a poté odešel. Do reality mě přivedl zvuk vyzvánění mého mobilu, který mě rychle upozornil, že už musím jít.
