Byl to normální den jako každý jiný. Seděl jsem v učebně a čekal na příval patnáctiletých puberťáků. Učím tu už čtrnáct let, ale tenhle rok je suverénně ten nejtěžší. Víc nadávek a urážek jsem ještě nezažil. Jediná výjimka je má devátá třída, kterou mám právě teď učit.
Opravil jsem poslední písemku, když do třídy začali vstupovat první žáci. Všichni slušně pozdravili, čehož jsem si vážil, poněvadž ostatní ani neotevřeli pusu.
,,Není tu nějaké horko?" uslyšel jsem před sebou.
Emily
Nepochopeně jsem se na ní podíval a čekal, jak bude pokračovat.
,,Moment, to bude vámi, jste totiž vážně hot," řekla a zahihňala se.
Chtěl jsem něco říct, ale předběhla mě Alex, která celou dobu stála ve dveřích.
,,Emily, o co se sakra snažíš, pan Winchester je pana Novaka," oznámila, jako bych tam ani nebyl.
,,No co, jen jsem mu chtěla zalichotit, to snad ještě můžu ne?"
,,Nemůžeš, kazíš nám ship."
,,Víte, že jsem přímo před vámi?" nadhodil jsem s protočením očí. Obě dvě se naráz otočily a nejistě poodešly dál.
Odvrátil jsem pohled na stůl, když jsem ho poté zvedl zpátky na Alex a Emily, smály se jako nikdy. Chvíli jsem nechápal, ale když jsem uslyšel hlas vycházející ze dveří, pochopil jsem.
,,Čau Deane," řekl jako první, přičemž se smál jeho klasickým úsměvem.
,,Ahoj Casi," pozdravil jsem a úsměv jsem mu vrátil.
,,Přinesl jsem ti kafe," oznámil, zatímco mi ho podával.
Chvilku postával u stolu, na který si po chvíli sedl. Mezi námi nastalo ticho, což byla chyba, protože jsem uslyšel rozhovor koho jiného než Alex a Emily.
,,On mu přinesl kafe? Děláš si srandu!"
,,Proč jsou spolu tak roztomilí."
Podíval jsem se na Castiela, který je očividně neslyšel.
,,Nechceš dneska zajít?" zeptal se, čímž přerušil ticho.
,,Jasně," odpověděl jsem bez rozmyšlení. Castiel se jen usmál, poplácal mě po rameni a s rozloučením odešel ze dveří.
,,Vím, že je neslušné poslouchat cizí rozhovory, ale..."
,,Když to víš, tak je neposlouchej."
,,Ale u vás dvou je musím poslouchat!" Protočil jsem očima a poslal je si sednout, aby jsem měl konečně klid. Kdo by řekl, že dokážou být až tak otravný.
Jsou to už čtyři roky, co na tuhle školu přišel Cas. Moc dobře si pamatuju, když jsem ho uviděl poprvé. Stál s ředitelem u sborovny a o něčem si povídali. Když se na mě poprvé podíval, ztuhl jsem na místě a jen nevěřícně koukal na to, jak se na mě usmívá. Byl jsem úplně první, kdo mu podával ruku a představoval se. Byl jsem doslova omámený.
Ze začátku jsme se jen ze slušnosti zdravili, ale časem jsme se začali sbližovat. Noc, která zlomila všechnu profesionalitu byla ze všech nejlepší. Potkali jsme se v baru a zakecali se. Po pár panácích se začali sázet a dělat různé blbosti, které k našemu věku nebyli zrovna namístě. Nakonec jsme ve tři ráno skončili u Castiela doma.
Největší překvapení celého dne byl moment, když jsme se v sedm ráno vzbudili ve stejné posteli. Ještě lepší zjištění bylo, že je teprve pátek, a že musíme do školy. Ten den začali všechny ty konverzace mezi dívkami, které se táhnou do teď, měl jsem na sobě totiž Castielovi věci, které mi půjčil. Všechny moc dobře věděly, že nejsou moje, a že nebyla náhoda, že jsme spolu jeli do práce, což se nikdy před tím nestalo. V tu dobu se začali rodit všechny jejich narážky, jestli nejsme náhodou pár. Nikdy mi to nevadilo, musel jsem se vždy jen smát. Pokaždé, když jsme se spolu objevili někde na veřejnosti a potkali jsme některé z dívek, první co jsme z jejich strany slyšeli bylo to, jestli náhodou nejdeme na rande. Vždy, když jsme je přešli, slyšeli jsme jen, jak si povídají o Destielu. Ze začátku jsem to nechápal, ale časem mi došlo, že je to spojení našich jmen.
