Týden, týden od té doby, co jsem naposledy slyšel Castiela. Volali jsme si jako pokaždé, ale tentokrát to bylo jiné, zvláštní.
Zněl poněkud..
Nejistě? Vyděšeně? Smutně?
Nevím, jak to popsat, ale byl jiný. A teď? Neozýval se, nenapsal, nezavolal, nic... Mám strach. Poslední dobou to vše bylo silnější. Všechny emoce a pocity. Bolelo to víc jak dříve. Všechno to spustila ta noc, když Castiel umíral, v té chvíli se to všechno změnilo, a to miluji vás? To byla poslední kapka. Chtěl jsem mu říct, že ho miluju, ale vycouval jsem v podstatě jako vždycky.
Nečekal jsem, že to řekne. Přemýšlel jsem nad tím každej večer až do teď. Sedím na posteli a koukám do zdi, to jsem to dopracoval. V hlavě mi lítá jen jedna myšlenka a to je ta o Castielovi.
Parchant jeden. Kdyby tenkrát nebyl v té hloupé stodole, můj život by byl jednodušší. Nikdy bych nemusel zažít tu bolest, když musíš sledovat lásku svého života umírat. Tu bolest, která ti spaluje celé tělo, když už jen pomyslíš na to, kdy ho zase ztratíš. Kd-... když nikdy nebudeš šťastný, protože ti to tvůj život nedovolí.
Začínalo to bolet, hodně...
Ale život bez Castiela? Nikdy nepoznat chlapa, který mě vytáhl z pekla? Chlapa, který se za mě obětoval, a já mu to ještě vyčítal, přičemž se za to ještě omluvil. On je, byl a vždycky bude jediné světlo, které mě táhne temným tunelem.
Sáhl jsem po flašce, otevřel ji a napil se.
Můj život už od začátku nestál za nic, ale s ním? Cítil jsem se důležitě. Vždycky, když jsem byl v úzkých, přišel a pomohl mi. A co jsem mu za to na oplátku dal? Vyhodil jsem ho z domu. Potřeboval mě, ale já ho vyhodil.
A když jsem ho uviděl v té výloze za kasou? Byl obyčejný, stejný jako miliony dalších, ale pro mě byl stále výjimečný. Stále byl vítěz mého srdce.
Vítěz mého srdce je do teď. Vždycky bude.
Zase jsem se napil, tentokrát více.
Stále sedím na posteli, sleduju dveře a čekám. Čekám jestli se vrátí. Z kapsy jsem vytáhl mobil. Vytočil jsem jeho číslo. Hlasová schránka.
,,Casi? Ozvi se prosím."
,,Chybíš mi."
Mobil jsem položil na noční stolek. Lehl jsem si a po několika hodinách konečně zavřel oči.
-
Uslyšel jsem divný zvuk. Přemýšlel jsem, kde jsem to slyšel, a pak mi to došlo.
Zvuk křídel.
Jakmile mi to došlo, vyšvihl jsem se do sedu. Otevřel oči a uviděl ho. Stál tam a upřeně mě sledoval. Vypadal stejně, tedy do té doby, než se za oknem ozvala bouřka. Světlo, které proniklo do místnosti, osvítilo Castiela a odhalilo jeho tajemství. V tu chvíli jsem zamrzl. Promnul jsem si oči.
Vážně to byly k-... křídla?
,,To nemůže bejt pravda, to nemůž.." Zastavil jsem se, když místností prošla další vlna světla. Zase jsem je viděl. Byly tam, viděl jsem je.
,,Casi?" Nic neřekl, jen koukal.
,,Co se stalo?" zeptal jsem se.
,,Vzali mě zpátky," řekl krátce.
Cože?
,,Cože?"
,,Vzali mě zpět, zase mám křídla." Řekl to tak v klidu, jako by to nic nebylo.
