"The most important things are the hardest to say."
Člověk má někdy nutkání říci něco, co mu už dlouho leží na srdci, ale v té chvíli, kdy to je nejvíce potřeba vyslovit, vycouvá.
Mistr v couvání z důležitých situací je Dean. Dean nikdy nebyl dobrý ve vyjadřování svých pocitů a nejspíše ani nikdy nebude.
-
Jsme rodina, potřebujeme tě... já tě potřebuju.
Věděl jsem, že to je ten správný moment, ale odvaha mi došla hned na začátku. Zatímco mě Castiel mlátil do obličeje, mým mozkem prolétalo milión scénářů. Nechtěl jsem umřít, chtěl jsem žít, být šťastný.
Casi, Casi... prosím.
Krev mi stékala z obličeje až za triko, její chuť mi hořkla v puse, ale on nepřestával.
Casi, vím, že mě slyšíš.
Zastavil se, zdálo se, že se v něm konečně projevuje jeho pravé já.
Casi, jsme rodina.
Při slově rodina mi hlavou prolétly všechny vzpomínky, které jsme spolu zažili.
Potřebujeme tě.
Pozorně mě sledoval, poslouchal a já v něm začínal poznávat toho starého Castiela, anděla, mého anděla, který za mnou stál a podporoval mě. Byl jsem to odhodlaný říct, měl jsem to na jazyku, ale stačil jeden pohled do těch užasných očí a znejistil jsem.
Já - já tě potřebuju.
V duchu jsem se proklínal, ty idiote... co jsi to řekl, ale Castiel se zdál nejistý, nevěděl; co dělat a já najednou věděl, že to je on.
-
Vrazili jsme do místnosti. Seděl tam, ale sotva se na mě podíval, bodla ho.
Casi!
Vykřikl jsem na něj, když jsem jí zabil.
Casi
Chytl jsem jeho obličej a poprvé v životě jsem si byl jistý, že je tohle konec, že po téhle chvíli už nikdy neuslyším "Ahoj Deane", nikdy neuvidím jeho zmatený výraz, když něčemu nerozuměl, že už nikdy neuvidím jeho ikonicné sklopení hlavy na stranu, že už nikdy nezažiju naše dlouhé pohledy, kdy jsme ani jeden neodtrhl oči, že se už nikdy nevzbudím a neuvidím ho u mé postele čekajícího na to, až se vzbudím.
Casi!
Slyšel jsem jak se mi zlomil hlas, začínal jsem si uvědomovat, že to je konec, že už ho nic nezachrání. Chtěl jsem ho políbit, vážně jsem chtěl, ale nemohl jsem, měl jsem strach. Také jsem se ho chtěl naposledy v životě dotknout, ale místo toho jsem zbaběle vycouval.
Poté přiběhl Sam a jako vždy zachránil celou situaci. Nemohl jsem tomu uvěřit, zase na mě koukal.
Deane
Zavolal potichu a nejistě.
Casi!
Došel jsem k němu, musel jsem se ho dotknout, stále jsem nevěřil.
Tohle už nikdy nedělej
-
Seděl jsem v pokoji, konečně se mi ulevilo, už jsem nebyl démon, byl jsem zase ten starej Dean.
Přemýšlel jsem nad tím, jak jsem tam seděl a konečně se svýma očima podíval před sebe. Stály tam ty nejdůležitější osoby v mém životě, Sam a Castiel. Oba byli šťastní, že jsem zpět.
