,,Jo, neboj."
,,Ano, koupím to."
,,Říkám, že jo!"
Naštvaně jsem típnul hovor se Samem a mobil zasunul zpátky do kapsy.
Panebože, jako bych byl ňákej idiot, kterej si nepamatuje, že má koupit plenky.
Bezmyšlenkovitě jsem házel věci do košíku a rychle projížděl mezi úzkými uličkami, které byly pomalu vylidněné, což bylo zvláštní, když jsem uslyšel ránu z vedlejší uličky.
,,Sakra!" Uslyšel jsem jako první, když jsem přešel k místu té rány.
To co jsem uviděl bylo vtipnější, než jsem si mohl představit. Celá police, na které byli vyskládané krabice plné ovesných vloček, byla spadaná na zemi. Vedle té kopice stál chlap, s tím nejutrápenějším výrazem na tváři, jaký jsem kdy viděl.
,,To jsi hrál bowling chlape?" Řekl jsem hned potom, co si mě všiml.
,,To jsem se zasmál," odvětil naštvaně, než začal sbírat krabice rozházené po celé uličce.
,,To nebyl vtip," řekl jsem.
Nemohl jsem si pomoct, ale když se snažil vypadat naštvaně, dělalo ho to ještě roztomilejšího, než byl před tím, když se válel v té hromadě krabic.
,,Co takhle mi pomoct? To by nešlo?" Zeptal se podrážděně.
,,To bych si musel ještě rozmyslet," odpověděl jsem s pobavením v hlase.
Sledoval jsem ho ještě další minutu, když jsem se rozhodl, že mu teda pomůžu.
Došel jsem až k němu, kde se váleli poslední dvě krabice, které jsem následně vzal a dal je vítězně na polici, kam patřili.
,,Co takhle poděkovat chlape?"
,,Zvedl si přesně dvě krabice z třiceti, za co bych měl děkovat?"
,,Víš jak jsem se zmohl?" Zeptal jsem se ze srandy.
,,Hele -..cizinče, dneska mám fakt blbej den, přišel jsem pozdě do nový práce, rozbilo se mi auto a shodil jsem na sebe půlku obchodu, můžeš si ty kecy nechat pro někoho jinýho?"
,,Dobře, dobře, hlavně buď v klidu, ty jeden nešiko."
Beze slova se po mém komentáři otočil a vyrazil ke kase, nejspíš si myslel, že se mě zbaví, ale já vyrazil přímo za ním.
,,Nezapomněl si něco?" Zašeptal jsem mu do ucha, když jsem se postavil přímo za něj. Naštvaně se na mě otočil, ale když spatřil krabici vloček v mé ruce, zakroutil hlavou a vzal si jí.
,,Furt žádný děkuju?"
,,Ne," odvětil s úsměvem na tváři. Bylo zvláštní, vidět ho s úsměvem, když se na mě celou dobu mračil, jako bych mu zavraždil celou rodinu.
Nevím jak se mi to podařilo, ale zvládl jsem ho předběhnout a odejít z obchodu jako první, přičemž jsem od něj schytal poslední várku naštvaných pohledů.
Skládal jsem věci do auta, když jsem si všiml, jak vychází s dvěma plnýma taškama z obchodu a míří přímo na autobus. Rychle jsem nastartoval a dojel až před místo, kde stál.
,,S tvým štěstím ti ujede, i když tu na něj budeš čekat," zakřičel jsem z okénka.
,,Tak si počkám na další," zavolal nazpět s klidem.
,,Co takhle kdybys nehrál pana uraženýho a nechal se třeba svést domů?" Zakřičel jsem znova, tentokrát hlasitěji.
Všichni lidi na zastávce ho sledovali a netrpělivě čekali, jestli se nechá svést nebo ne. Překvapivě se po pár sekundách rozpohyboval a došel až k okénku, které jsem měl stažené dolů, abych s ním mohl mluvit. Chvíli mě nehybně sledoval, ale poté nastoupil.
