V místnosti panovalo nesnesitelné ticho. Právě ticho jako by se dalo přirovnat k tikající bombě, která se nacházela v Deanově hlavě. V ten moment zbývalo jen pár sekund od jejího vybuchnutí.
Jeho prsty bezmyšlenkovitě přejely po stole zdobeném iniciály osob, které tak dobře znal. Všichni byli rodina, jedno tělo, jež poháněla láska a bolest. Teď už ale cítil jen bolest, která mu pomalu ale jistě spalovala celé tělo. Deanův ukazováček se zarazil na pár měsíců starém řezu.
C.W.
I přes tu všechnu bolest se na jeho tváři objevil nepatrný úsměv, bohužel tam nevydržel ani pár sekund. Všechny úsměvy, smích a vtipy v tu chvíli šly stranou, i když již ani jedno z nich nedělal. Před pár měsíci by zářil štěstím i s hrozbou jménem Chuck za jeho zády. Měl všechno, nebo spíše všechny, koho potřeboval. Byl tu Sam, největší jistota jeho života, Jack, ke kterému se konečně dokázal prokousat přes svůj hněv, jež ho zevnitř pomalu ale jistě užíral zaživa a nakonec tu byl i Cas.
Cas tu byl přece vždycky, ne? Dřív osina v zadku, která ho pronásledovala na každém kroku. Chlápek, nebo spíš anděl, ve starém kabátu ochoten riskovat všechno pro jednoho člověka.
V tu dobu měl všechny a ani ho nenapadlo, že to není navždycky, i když to vše zažíval pořád dokola. Ztráta, smutek, truchlení, naděje, zázrak a zase od znova. Jeho mozek byl zacloněn štěstím, to ho ale pokaždé opustilo v tu chvíli, kdy ho potřeboval nejvíc.
,,Prosím, udělejte to." Znělo mu to v hlavě pořád dokola jako porouchaná deska. Tak hrozně si přál, aby ten hlas v jeho hlavě odešel, že se každý den barbarsky naléval alkoholem do úplného zhroucení. Bohužel, každé ráno se to všechno opakovalo. Nebylo úniku od hlasu anděla prosícího o smrt.
,,Vždyť jsme měli tolik času", opakoval poté se slzami v očích, i přes to, že si nechtěl připustit pravdu. Byla to jediná možnost a Dean to věděl. Ten den Samovi řekl, že už nemůže dál a kupodivu ho mladší bratr dokázal přemluvit.
Proto teď stál uprostřed místnosti s batohem houpajícím se na jeho rameni a absolutně žádným plánem v hlavě.
,,Vážně seš si jistej?" zaznělo opatrně ze dveří. Sam pomalu postupoval do místnosti, jako by byl Dean srnka, kterou nechtěl vystrašit rychlým pohybem. Za ním se ve vteřině objevila Eileen s jejím výrazem, který se jí na obličeji objevil pokaždé, kdy její oči padly na Deana. Byly plné smutku a pochopení.
,,V životě jsem si nebyl jistější," zamumlal Dean falešně, zatímco pomalu odvracel pohled ze stolu na svého bratra. Už tady nemohl být ani o den navíc. Byl zázrak, že tu vydržel tolik měsíců a přitom se nezbláznil. Vždyť Case viděl všude. Stačilo, když se večer posadil na gauč, zabořil pohled na televizní obrazovku a vedle sebe necítil teplo vycházející z Castielova těla. Právě v ten moment vždycky přišla jedna z desítek přestávek na drink.
,,Samozřejmě na sebe dám pozor, budu se denně ohlašovat a nebudu tolik pít, mami," přidal ke své odpovědi poté, kdy uviděl Samův výraz dokazující, že přijde desítka úkolů a pravidel jak se má chovat a ohlašovat.
,,Věřím ti, že neudělaš žádnou blbost, Deane," zamumlal mu Sam do ramene po zkrácení vzdálenosti mezi nimi a následnému objetí. Až moc se to podobalo poslednímu loučení a to znepokojovalo oba bratry. Když se nakonec oba pustili, objevila se před Deanem i Eileen čekající na její příděl objetí.
,,Pozdravujte ode mě Jacka, ale on se určitě zase magicky objeví," dodal Dean po odstupu od osob, které pro něj tak moc znamenaly.
Jack Winchester. Kdo by si kdy pomyslel, že zrovna on zachrání svět, když již od jeho narození přicházela jedna pohroma za druhou. Nakonec to byl jeho výběr, jestli se vydá tou správnou cestou a nakonec tak i učinil. Právě Jack jako by byl to jediné, co mu po Casovi zůstalo kromě nespočtu vzpomínek uložených hluboko v jeho paměti. I kdyby si Dean odmyslel tu jasnou podobu, vždycky by v něm uviděl Case díky jeho chování, posunkům a otázkám.
