Řešili jsme Kelly, když se místností rozlehl zvuk otevírajících dveří. Ani jsem nesahal po zbrani, podle způsobu chůze jsem ihned věděl, že to je Cas. Díval se na nás z výšky, nastalo ticho. Stál a koukal.
,,Kde jsi byl?" zeptal se Sam.
,,Kde jsi sakra byl?" zopakoval jsem to po Samovi s větším důrazem.
Sešel dolů a zastavil se před námi. Pak se začal vymlouvat. Když mluvil, přesně jsem věděl, co se stane poté. Zase mu odpustím jako vždycky. Tentokrát to ale přehnal. Hodně.
Neměl jsem sílu zůstat s ním v jedné místnosti. Cítil jsem, jak se atmosféra ztěžuje, a tak jsem napochodoval ke dvěřím. Tohle mu neodpustím, měl jsem strach a on se ani nedokázal ozvat. Ublížila by mu jedna jediná zpráva? Jeden telefonát, že je v pořádku? Nejspíš moc těžké.
Seděl jsem v pokoji, před sebou počítač. Snažil jsem se aspoň na chvíli odreagovat. To ovšem není jen tak, když ho slyším, jak se baví se Samem. Zabral jsem se do zářící obrazovky. Nevím jestli to bylo tím, že jsem se soustředil, nebo tím, že přestali mluvit, ale jejich hlasy už nevycházely z povzdálí za zdmi. Pak vešel.
,,Omlouvám se."
Omluvil se, on se omluvil. Slyšel jsem dobře?
Hledal něco v kapsách. Až naposlední chvíli jsem si všiml, co to je.
Moje kazeta.
Vracel jí.
,,Je to dárek, nech si ho." Ačkoliv to byla jen hloupá kazeta, znamenalo to víc, než si nejspíš vůbec uvědomoval. Je to část mě, vždycky byla a on mi jí teď vrací?
,,Oh," vzal si jí bez poznámek nazpět.
Kdyby jsi věděl..
Začali jsme se bavit.
,,Najdeme lepší cestu." Na obličeji se mu zformuloval ten jeho nechápající obličej.
,,Myslíš... my?" Takže teď už nejsme my?
,,Ano, pitomče, my." Jeho pohled se mi doslova prodíral lebkou.
Myslel jsem, že odejde, ale místo toho, aby se otočil a odešel, si sedl na postel. Jakmile si dosedl, jen v tichosti koukal po místnosti. Rozhodl jsem se, že si ho nebudu všímat, a proto jsem svůj pohled zase zabořil do obrazovky. Na chvíli jsem dokonce zapomněl, že tam je. Došlo mi to, až když jsem ucítil jeho krátké pohledy. Vstal. Do poslední sekundy jsem netušil, co udělá. Došel až ke mně. Obejmul mě. Tělem mi prolétl ten tak moc známý pocit, který se objevil po každém doteku.
Jak moc mi chyběl.
Nechtěl jsem, aby mě pustil, chtěl jsem, aby jsme takhle zůstali navždy. To on rozhodně ne, poněvadž po pár sekundách beze slova vyrazil ke dvěřím. Když dveře zaklaply, vrátil jsem se zpátky k obrazovce.
Z pokoje jsem vylezl až po pár hodinách. První koho jsem spatřil byl Sam. Došel jsem až k němu.
,,Kde je Cas?" zeptal jsem se jako první.
,,Odjel."
,,Kam?"
,,Nevím, ale měl naspěch."
Došlo mi to, všechno mi to došlo...
Vyběhl jsem zpátky do pokoje. Agresivně jsem odhodil poštář z postele. Nic. Vrátil jsem se zpátky za Samem. Koukal na mě tím jeho tázavým obličejem.
,,Co?"
,,Co?!"
,,Kolt, je fuč."
Nastalo ticho, které jako první přerušil Sam.
