Stál nad ním s pohlededem zabodnutým na mrtvém těle. Nemohl tomu uvěřit, jak by vlastně mohl? Všechno se to stalo tak rychle.
Tíha celé situace ho táhla k zemi, už se ani nemohl udržet na nohou, nezvládal to, nešlo to.
Dean kompletně klesl na kolena, své tělo už vlastně ani neovládal. Snažil se ovládat své emoce, ale slzy které se draly na povrch, se už nedaly udržet.
Hlavou mu prolétalo tolik myšlenek, každá byla ovšem o tom samém.
Taky jsem tě miloval.
Měl tolik šancí, ale žádnou nikdy nevyužil. Měl je, bože, vážně je měl...
Chytl se za hlavu při přemýšlení nad tím, kdy to měl říci. Kdy? Pokaždé, když ho málem ztratil.
,,C-...Casi," zašeptal.
Věděl, že je mrtvý, ale pořád tomu nechtěl uvěřit. Jednou řekl, že uvěří, až uvidí jeho zlomená křídla, teď je viděl, byly tam.
Natáhl svou ruku, aby ho mohl chytit za tu jeho, ale v půlce se zastavil. Místo ruky mu sáhl na obličej, pomalu mu sjel po lícní kosti. Při každém doteku přibývalo slz, které se nekontrolovatelně valily z jeho očí.
,,Casi, nemůžeš mě tu nechat, to přece nesmíš," stále mluvil potichu, nebylo mu pomalu ani rozumět, hlas se mu lámal čím dál více.
,,Proč si zase porušil náš plán?"
,,Proč!"
Bylo mu jasné, že neodpoví, ale všechny emoce, které cítil, se pomalu mísili dohromady. Vztek, smutek, láska...
,,Ty jeden idiote, proč jsi to musel zase porušit!" Už nešeptal, tentokrát křičel z plných plic, dokonce do něj začal lehkými údery narážet.
,,Proč?" Zase se mu zlomil hlas, tentokrát už nepokračoval, v tichosti se svalil vedle Castiela, který byl už definitivně na druhé straně.
Jak tam tak ležel, zadíval se na nebe. I přes oči plné slz viděl, jak se obloha pomalu ale jistě zatemňovala do její klasické podoby. Žádné hvězdy na ní nebyly, tedy k upřesnění, žádnou neviděl. Až po chvíli si všiml jedné, která se objevila v jeho zorném poli poté, když si rukama otřel obě oči.
Byla skutečně jediná, jiná v okolí už nebyla. V tichosti sledoval, jak se stává stále více zářivější. V životě už viděl tisíce, ba i miliony hvězd, ale tahle, tahle byla opravdu nejkrásnější.
Celou dobu co jí sledoval, se nemohl zbavit pocitu, že ho někdo sleduje. Na chvíli si zase sedl, aby se mohl rozhlédnout kolem sebe, nikdo kolem něj ovšem nebyl. Po chvíli si zase lehl. Svůj pohled ihned zamířil zpátky na hvězdu, která byla stále jediná v celém prostoru, na který dohlédl.
Pocit toho, že ho někdo sleduje, stále nezmizel, naopak se ještě zvětšil. Rozhodoval se, jestli se znova podívat kolem sebe, ale když zavadil pohledem o hvězdu, která na sebe stále více upozorňovala, došlo mu to.
,,Je to sotva chvilka a už na mě zase dáváš pozor?" zeptal se, zatímco se mu do očí hrnul další proud nekontrolovatelných slz.
,,Nebe znova potřebovalo svého hrdinu, že jo?" Tak moc si přál, aby mu někdo odpověděl.
Měl na jazyku další větu, kterou chtěl vyslovit, ale když už otevíral pusu, uslyšel před sebou kroky.
,,Deane! Musíme jít," zavolal Sam.
Dean se dokázal jenom posadit a pohlédnout na svého bratra, který se smutkem v očích zíral na něj a na Castiela.
,,Musíme jít," zopakoval a přistoupil k Deanovi, aby ho mohl vyzvednout na nohy.
Celou cestu k Impale se nechal vést, nezvládl se ani pořádně postavit, neměl už prostě sílu. Cítil to i Sam, který musel táhnout celou jeho váhu. Jakmile ho usadil do auta, Dean začal mluvit.
,,Co C-" nemusel to ani dopovědět, Sam se okamžitě otočil a odešel pro Castiela, kterého potom v náručí přinesl k autu, do kterého ho poté položil.
Sam se usadil za volant a vyjel na silnici. Bylo ticho, nikdo se neodvážil promluvit. Sam každou chvíli odtrhával pohled na Deana, který se zdál, že spí, měl totiž opřenou hlavu o okénko, takže mu nebylo vidět do obličeje.
Dean ovšem nespal, sledoval totiž nebe. Sledoval tu jedinou hvězdu, která mu přišla, že je následuje. Na nebi už ale nebyla jediná, přibyly další, které jí celou cestu obklopovaly. Na chvíli zavřel oči, které se strachem ihned zase otevřel, nechtěl jí totiž ztratit z pohledu, to ale nebyl problém, protože jí hned poznal, poznal by jí i kdyby kolem byly všechny ostatní hvězdy, byla z nich totiž ta nejkrásnější, ta nejzářivější. Připomínala mu Castielovy oči, které zářily úplně stejně. Aniž by si toho všiml, začaly mu téct další slzy. Snažil se nevydat ani jeden zvuk, aby Sam nevěděl, že brečí, ale nešlo to.
Když si toho Sam všiml, nechal emocím volný průběh, nesnažil se je ani potlačit.
,,Já to bez něj nezvládnu," vydal ze sebe Dean.
,,Musíš to zvládnout, on by to tak přece chtěl."
Jakmile to Sam dopověděl, odvrátil svůj pohled zpátky na nebe.
,,Zase cítím, že mě sleduje."
,,To cítíš celou dobu, ale až teď ti to dochází. Sledoval tě celý svůj život a bude tě sledovat celý ten tvůj, tomu věř."
-
Když jsem ve 3:50 sledovala livestream finále Supernatural a uviděla jsem, jak se Castiel v pořádku teleportoval před Sama a Deana, myslela jsem, že je konec, ale hned jak ho zezadu probodl Lucifer, přála jsem si, že to je jen blbej vtip... chvíli mi to nedocházelo, ale hned jak si vedle něj Dean klekl, tak jsem se nejvíc zlomila a bulela jsem jak nikdy. A co vy, jak jste to zvládli? Jediná věc, která mě teď drží nad vodou je JibCon, poněvadž je to fakt radost sledovat + dneska proběhne Jensen/Misha panel a to bude zase podívaná👌😄
